Objetí temnoty - 22.Kapitola

7. února 2012 v 20:10 | Katka |  Má povídka


" Proč na mě tak koukáš? Snad sis nemyslela, že se už neuvidíme." Přešel ke mně a zastavil se pár centimetrů ode mě.
" Koukám na tebe tak, protože jsem si myslela, že bys nešťastnou náhodou třeba spadl ze skály." Usmála jsem se a chtěla ho obejít, jenže on mě chytl za ruku a strhl mě do jeho náruče.
" Nebudeš takhle se mnou mluvit! Rozuměla jsi!?" Jeho oči byly chladné a plné vzteku.
" Ty mi nebudeš říkat, co mám a nemám dělat!"
" To se, ale pleteš Katerina."
" Neříkej mi tak!"
" Budu ti říkat tak jak chci má drahá." namotal si pramen mých vlasů na ruku " Ale já chci tu druhou Katerinu, která bude jen a jen moje." Usmál se a přitiskl si mě k sobě. Cítila jsem jeho tělo, které bylo plné chladu a zla. Cítila jsem jeho emoce i jeho vůni smíšenou s pachem krve.
" Věděla jsi, že první muž, co ochutná krev ženy, tak má právo, se s ní pomilovat?"
" Ty to rozhodně nebudeš!" Řekla jsem hořce, ale stále jsem byla přitisknutá k jeho tělu.
" Budu. To. Já. To ti přísahám." Hned jak to dořekl, zmizel v temnotě.
Hned jak zmizel, jsem se rozeběhla k Erikovi, který se ani nepohnul. Vzala jsem jeho hlavu a položila si ji do klína. Erik nijak nereagoval, jeho dech vynechával a jeho srdce bylo čím dál pomaleji.
" Eriku prosím tě. Musíš se probudit. Nesmíš mě tu nechat. Prosím tě." Po tvářích mi začaly stékat slzy a Erikův obličej se rozmazal. Utřela jsem si rukou oči a pár mých slz dopadly na Erikův klidný obličej. Už jsem chtěla někoho zavolat, ale zadržel mě známý hlas.
" Třetí osoba, co ti zemře v náruči. To je hrozná představa, že?"
" Vypadni odtud Samueli!" Stále jsem brečela a poprvé se můj hlas chvěl strachem.
" Můžeš mu pomoct Kate. Moc času mu nezbývá a ani tolik času, aby ho jeho bratr uzdravil."
" Proč bys zrovna chtěl, aby přežil?"
" Protože je to jediná šance, jak tě dostat na naši stranu." Když jsem nic neřekla, pokračoval dál. " Kate jestli ho chceš zachránit, budeš muset pak odejít s semnou a připojit se na naši stranu, jako opravdová Kate." Jeho hlas zněl tvrdě a já věděla, že se jako vždy usmívá.
Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, abych řekla " Jak ho zachráním?"
" Dobré rozhodnutí." Přešel ke mně, ale pořád stál za mnou a jeho hlas zněl vítězně. " Stačí zavřít oči a přijmout svou pravou moc, kterou si potlačila."
Věděla jsem, že jestli to udělám, už budu navždy spojena s temnou stránkou mé samé. Jenže mi to nevadilo. Potlačit vše a všechny, na kterých mi záleží, je mohlo ochránit před Samuelem a Michaelem. Už jsem nechtěla, aby někdo z těch, které jsem milovala, zbytečně zemřeli, jen kvůli tomu, že jsem nechtěla opustit Erika. Avšak z té druhé stránky jsem se toužila spojit se zlem, které ve mně bylo, je a navždy bude.
Zavřela jsem oči a ponořila jsem se. Netrvalo dlouho a zlá stránka se semnou spojila a splynuly jsme v jednu. Cítila jsem, jak se mi mění vlasy a oči. Když jsem otevřela oči, soustředily se jen na Erikův obličej, který držely mé ruce. Pohled na mé ruce mě nijak nevylekal. Byly na nich vystouplé žíly, zbarvené do černa.
Přiložila jsem jednu ruku na Erikův levý spánek a druhou na jeho hruď, pod kterou bylo jeho srdce naplněné samým dobrem. To dobro se mi hnusilo, ale byl čas splatit dluh. Jen jsem se podívala na jeho dokonalý obličej a v tu chvíli se od levého spánku začaly jeho žíly zaplňovat mou temnotou, která ho uzdraví, ale nezmění jeho srdce. Celý obličej měl pokrytý černými žílami a postupovaly po celém jeho těle. Rána na hlavě se zahojila i všechny pohmožděniny.
Pomalu jsem položila jeho hlavu na zem a zvedla jsem se. Naposled jsem se na Erika podívala a věděla, že tohle byl poslední dobrý skutek v mém životě. Snažila jsem si Erika zapamatovat do těch nejmenších detailů. Snažila jsem si zapamatovat rysy jeho obličeje, proporce jeho těla, modré oči plné lásky a naděje, jeho úsměv, který byl jedinečný, dokonce i jeho jizvu vzadu na krku, kterou jsem cítila vždy, když jsme se líbali a já ho držela za krk. Nejvíce si, ale budu pamatovat jeho vlasy, černé jako havraní křídla a tak úžasně hebké. Toto byl poslední okamžik, kdy jsem něco cítila.
Samuel mě chytl za ruku a než jsme zmizeli, se Erik probudil a zahleděl se mi do očí. Smutek v jeho očích byl tak hrozný, že jsem všechny city, co jsem k němu kdy cítila, vypnula a v duchu si řekla " Miluju tě Eriku. Navždy." A pak jsem zmizela ze světa, který byl mým domovem.


Erik


Pohled do Kateriných černých očí prázdných, jak samotné dno oceánu, znamenalo, že jsem ji ztratil. Věřil jsem, že to překonají, společně, ale Kate s tím ani nebojovala. Při první chvíli prostě odešla a nechala je tu tady. A to znamenalo jediné. Musejí ji zastavit, i kdybych ji měl zabít sám.
Jenže, jak to dokážu? Miloval jsem ji a možná kdybych jí to řekl, možná by tu ještě byla, bojovala by s tím. Ale já to neřekl a ztratil jsem ji navždy.
Vyšel jsem z pokoje a myslel na to jak ostatním říct, co se stalo.


Sophie


" To by neudělala!" Nemohla být pravda, že Kate odešla, nemohla to být pravda.
" Tak brzy. S tím jsme nepočítali." Řekl táta a držel mámu kolem pasu.
" Co budeme dělat? Nemůžeme ji zabít. To nejde!"
" Paul má pravdu. Možná se ještě změní."
" Sofie to není možné. Spojily se a to už nezměníme. Kate, kterou jsme znali je pryč."
" Jak to můžeš říct Eriku? Musí tu být i jiná možnost."
" Jedná možná." Vmísil se do hovoru Jake, který se do té doby jen tvářil znuděně.
" A to jaká?"
" Musela bys ses stát upírem. Musela bys někoho zabít. Pak by tvá moc mohla přemoct tu Kateinu a možná by se Kate vrátila, ale je to nepravděpodobné."
" Je tu šance a to stačí."
" Ale pořád nevíme, koho zabila Kate." Všechny pohledy se upřely na Paula, který pokračoval. " A i kdyby se Kate dobrovolně stala zlou, neměla důvod odejít s tím hajzlem."
" Paule nemá cenu řešit, koho zabila a ani to, že odešla se Samuelem. Musíme zkusit všechno a doufat, že nedojde na to nejhorší." Táta to řekl tak klidně, jako by mu to bylo úplně jedno, jestli budeme muset Kate zabít. Jedinou známkou toho, že má Kate rád, byl den, kdy jsme se dozvěděli, že je nemocná, to poprvé vyjádřil nějaké city ke Kate a to samé bylo i u Paula. Nikdy jsem nevěděla, proč se k mým sourozencům chová tak odměřeně, jako by to vůbec nebyli jeho děti.
Kate s Paulem byli pořád spolu, navzájem si pomáhali a ani jednou se nepohádali. Byla pravda, že Paula měl otec radši než Kate. Pamatuju si období, kdy Kate byla skoro každý týden v nemocnici kvůli zlomeninám, které si způsobila pádem ze schodů a kvůli mnoha dalším úrazům.
Kate byla problémová. Utíkala z domu, chodila na různé večírky, ze kterých se vrátila domů úplně namol. Matka se snažila, aby ji táta neviděl a vždy se jí to podařilo. Ale pak se najednou Kate změnila a byly problémy jen ve škole kvůli rvačkám, ve kterých většinou nefigurovala, ale nenáviděla ty, co si dovolovali na slabší. Ale vždy se pustila do rvačky, když šikanovaný ležel na zemi, v tu chvíli se ho Kate pokusila zvednout, ale to se ovšem nelíbilo "hrdinům" a tak začala rvačka, ve které vždy vyhrála Kate. Jednou dokonce museli poraženého odvést do nemocnice s velkým otřesem mozku, zlomeným nosem způsobených, jak Kate jeho hlavou promáčkla skříňku. Tohle byla nejhorší rvačka a zároveň taky poslední.
Pravdou však je, že Paul vždy Kate ochraňoval, nedal na ni dopustit a tak to bylo i opačně. Milovali se, jak jen sestra s bratrem může, a já doufala, že by Paul mohl přivést jejich sestru zpět a zažít znovu.
Z minulosti mě vytrhl teplý dotek na mém boku. Gabriel stál u mě a jeho dotyk mě uklidňoval. Všichni se pořád o něčem bavili, ale já je nevnímala, jen jsem se soustředila na Paula, který stál u okna a někam se díval. Sice bylo jen pět hodin odpoledne, ale už se začalo stmívat. Zbývalo málo přes měsíc a budou Vánoce, jenže jsem měla tušení, že žádné Vánoce se u nás slavit nebudou.


Paul


Díval jsem se z okna na dvě houpačky z pneumatik. Pamatoval jsem si, jak jsme si tam s Kate hráli i to, jak tam Kate vždy seděla a dívala se do neznáma. Bylo zvláštní nemít ji vedle sebe, nemít někoho, za kterým kdykoliv moct přijít.
Kate pro něj byla vším. Ona byla jediná jeho skutečná rodina, která mu teď byla ukradena.
Pohled na houpačky mu připomněl, jak ji tam jednou našel plakat. Bylo jí dvanáct a on hned věděl, co se stalo. Kate mu nikdy nic neřekla a ani nemusela. Vždy to bylo to samé a já litoval, že jsem jí přísahal, že nikdy proti tomu nezakročím a nikdo se o tom všem nedozví. Pravda byla, že jsem prožíval to samé, jenže ne tak často, jako ona. A když se o tom dozvěděla, byla ochotna zakročit. Stalo se to, když jim bylo 14 a už v té době byla Kate neuvěřitelně silná. Jak psychicky tak i fyzicky.
V ten den se mohlo všechno změnit, jenže jsem ji zastavil a ona mu musela přísahat, že to nikdy neudělá.
Pořád jsem se díval na houpačky, když jsem ji ucítil. Byla tu, byla u mě a vždycky bude.


Kate


Dívala jsem se na Paula na mé dvojče. Byl klidný a vzpomínal na minulost. Na to krutý, co jsme museli společně překonat a zvládnout to. Přísahali jsme si navzájem, že se budeme chránit a teď byl čas ho ochránit.
Samuel mi řekl, že o půlnoci budu spojena s temnotou. Už teď to byl úžasný pocit necítit vůbec nic kromě toho, že jsem ještě musela vidět Paula. To, co jsem se chystala udělat, způsobí mnoho věcí. Ta hlavní byla, že je to přesvědčí o tom, že mě ztratili a nechají mě být.
Konečně budu sama sebou a o půlnoci se stanu skutečným zlem, za který mě ti uvnitř domu mají. Jestli se mi připletou do cesty a o něco se pokusí, zabiju je a bude mi to jedno. Po půlnoci budu tím, kým jsem se měla stát, a nikdo mě nezastaví. Doufám, že budou tak rozumní a nechají všechno být a nebudou se do ničeho plést. Doufala jsem v to jen proto, aby si zachránili život.
" Je čas jít Kate."
" Už jdu Mary. Už jdu." Otočila jsem se na svou kamarádku, která se stala tím, jako jsem já. Teď Mary budila respekt, ne jen díky dlouhým, kudrnatým, tmavě rudých vlasů, ale hlavně kvůli jejím úplně bílým očím, které viděly úplně vše. Mary měla úžasnou moc. Když někdo nechtěl mluvit, stačilo, aby se mu dostala do hlavy a promítla mu noční můru, která se stávala skutečností. Většinou stačilo promítnout smrt rodiny a dotyčný začal mluvit, ale někdy to nezabralo a byla potřeba přitvrdit. Nebylo potřeba zabíjet rodinu, protože by to stejně nepomohlo, ale, jak byste reagovali vy, kdyby se vaše noční můra stala skutečností? Opravdu je hrozné, když máte hrůzu z pavouků a najednou jich po vás leze stovka. To je opravdu děsné. Ale opravdu je nejefektivnější fyzická bolest. Mary má nejraději drcení kolena, je to opravdu podívaná. A nejlepší je, když si to ten dotyčný dělá sám. Vezme kladivo a mlátí vší silou do kolena. Nedokážu si představit tu bolest, ale když ani tohle nezabere tak vykloubení celého ramene i lopatky přinutí promluvit každého. U jednoho takového vyslýchání jsem už byla a řeknu vám, bylo to úžasný.
Ale víte, co je nejhorší? Když ani to nezabere, pak je to teprve nejlepší. Většinou tak vytrvalí bývají vojáci, kteří jsou proti tomu to vycvičení. Pro ty to je připraveno něco speciálního.
Víte, vojáci se vyznačují svou mužností- teda jestli víte jak to myslím- a když jim promítnete, jak jim tu jejich mužnost pomalu uřezáváte, tak jim to rozváže jazyk. Vojáci, jak mi bylo řečeno, jsou zvláštní svou pokrevní linií. Čím delší je, tím je válečník silnější a váženější. A představte si, že by kvůli vám měla vymřít celá pokrevní linie. Když už má potomky? Promítne se noční můra, jak děti pomalu umírají. Tohle vždy zabere, alespoň se ještě nestalo, že by to nezabralo.
Podívala jsem se do těch bílých očí a usmála se. Pohlédla jsem na Paula a přenesla se do úžasného Michaelova sídla. Mary stála vedle mě a hned poklekla před Michaelem, který seděl v bílém, mohutném křesle osázeným rubíny. Opěradla byla, z černého dřeva, v nichž byly vyřezány různé spirály.
Já jsem nepoklekla a Michaela to nepřekvapilo. Pohlédl na Mary a usmál se. Z nějakého důvodu její moc nefungovala na Michaela a měl i štěstí, protože kdyby se tak choval ke mně tak bych se neudržela. Dnes ji uhodil tak silně až ji zlomil dvě žebra. Byla naštvaná a tak si to vybila na jedné služce. Služka se sama rozeběhla proti oknu a vyskočila. Měla smůlu, že byla ve špatnou chvíli na nesprávném místě. Ještě teď byl pod oknem krvavý flek, ale okno už bylo zpravené.
"Můžeš odejít Mary." Mary se zvedla a odešla. Ještě jsem se nedozvěděla, kdy se stala upírem, ale vím, že ji Michael přeměnil jen proto, aby mě dostal na svou stranu.
" Chce tě vidět můj otec. Cestu znáš. Nemůžu jít s tebou, protože mě čeká nějaká práce." Jen jsem kývla a odešla opačným směrem než Mary. Vyšla jsem točité schody pokryté černým kobercem. Celé sídlo bylo nádherné, ale v této části nic nebylo, kromě pokoje Michaela, jeho otce Torina a byl tu i můj pokoj.
Torinův pokoj byl až na konci chodby a nikdo do něho nevcházel, pokud o to Torin nepožádal Michaela. Ještě jsem v jeho pokoji nebyla a ani jsem ho neviděla, ale podle toho, co jsem slyšela, jeho čas se krátil. Cítila jsem, jak se k němu smrt rychle blížila a za dva dny bude konec jeho života.
Chtěla jsem zaklepat, jenže " Pojď dál, děvče." Hlas byl tak tichý, že jsem ho sotva slyšela a zněl hrozně moc unaveně. Vešla jsem do pokoje ponořeného do tmy. Najednou se rozsvítily svíčky na stolech, které byly u obou stran postele. V posteli ležel muž, který byl hrozně hubený a tvář měl popelavou. Věděla jsem, že mu je 45 let, ale on vypadal, jako oživlá mrtvola. Byl hrozně unavený, ale jeho pohled byl plný života. Oči měl zelené, které byly plné síly a odhodlaností a ještě je pod nimi zvýrazňovaly černé kruhy. Ty jeho oči mi byly hrozně povědomé, připomínaly mi ty moje. Natáhl ke mně ruku, která byla hrozně moc hubená. Přistoupila jsem k jeho posteli a ani nevím proč, ale vzala jsem jeho ruku do svých a posadila se na židli na pravé straně postele. Ruku měl studenou, a když ucítil můj dotek, usmál se a jeho oči se rozzářily.
"Jsi tak podobná své matce, až je to neuvěřitelné. Jen ty oči jsou jiné." Stiskl mi ruku ještě víc a já mu stisk oplatila. Jak jsem byla u něj a cítila jeho dotyk, měla jsem pocit, že sem patřím, že tohle je místo, kde jsem měla být odjakživa.
" Chtěl bych tě o něco požádat dítě."
" Co si přejete?"
" Chci tě vidět takovou, jakou si byla dřív. Prosím udělej to pro mě. Prosím tě." Z jeho očí začaly téct slzy a já se ani nemusela přemáhat, abych to pro něj udělala. Jen jak jsem uviděla jeho výraz v očích, věděla jsem, že jsem to zase já. Jenže mé city se nezměnily, byla jsem uvnitř úplně stejná.
" Jsi stejná, jako Avery." Pohladil mě po tváři a zadíval se mi do očí. " Úplně stejná kromě těch očí, ty jsou stejné, jako ty mé." Nechápala jsem, ale Torin pokračoval " Máš nádherné jméno. Katerina Ross i když bys ses měla jmenovat Katerina, dcera Rodrigova."
" Nechápu vás, pane."
" Já jsem tvůj otec a vždy jsem byl Katerina."
" To není možné." Nechápala jsem, ale bylo by to vysvětlení toho všeho.
" Kvůli mně jsi taková jaká si. Unesl jsem tvou matku, která byla zamilovaná do toho Petera. Tak, když jsem ji našel, unesl jsem ji. Ani nevím, jak se to stalo, ale chtěl jsem ji tak moc a ona se mi bránila, že jsem si ji musel vzít násilím. Znásilnil jsem ji a z toho si se narodila ty a tvé dvojče." Nastala dlouhá doba ticha a já nevěděla, jak reagovat. Proto mě táta, aspoň do této chvíle jsem si myslela, že je to můj táta, mě pořád bil? Proto do mě kopal, mlátil mě pěstmi? Proto jsem měla na zádech jizvy od toho, jak mě do nich řezal?
" Proč sis pro nás nepřišel?" Zeptala jsem se ho a upřela jsem pohled do jeho očí.
" Chtěl jsem, věř mi, že chtěl. Ale nešlo to. Kdybych to udělal, všichni by se dozvěděli, že Michael není můj syn."
" A Michael to ví?"
" Ano, ví to. Ale chci tě poprosit o odpuštění. Měl jsem tě i Paula odvést a zachránit vás před tím vším, co vám dělal ten bastard. Od první chvíle, co jsem vás uviděl v těch postýlkách," hlas se mu zlomil a začal znovu brečet " jsem vás oba nade vše miloval. Nemáš důvod mi věřit, ale prosím tě odpusť mi alespoň ty, abych mohl v klidu odejít. Prosím tě."
Věřila jsem mu vše, co řekl a konečně se zaplnil poslední kus temnoty ve mně. Zvedla jsem se a lehla jsem si ke svému opravdovému otci, který si mě z posledních sil k sobě, co nejvíce přitáhl. Položil si hlavu do mých vlasů a začal je hladit.
" Odpouštím ti. Tatínku."
" Miluji vás mé děti." Jen, jak to dořekl, se mu srdce zastavilo a já začala plakat. Slzy stékaly na pokrývky a já se k mrtvému tělu ještě víc přivinula a brečela celé hodiny.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | 7. února 2012 v 22:10 | Reagovat

to je tak pěkně napsané a tak smutné:-) těším se na další pokračovaní jsi skvělá:-)

2 Katerina Ross Katerina Ross | Web | 7. února 2012 v 22:26 | Reagovat

[1]: Moc ti děkuju :-)

3 Selené Selené | Web | 9. února 2012 v 20:18 | Reagovat

Prosím tě neděkuj...jsi opravdu skvěla ajestli můžu říct tvoje povídka je jak moje droga:-) vždy jsem nedočkava :-) a dokonce koukám každy den jestli si náhodou nepřidala novou kapču:-) a ještě jednou děkuji:-) nádhera..a jsem zvědava jak to všechno dopadle s Michaelem a Erokem:Djuhu těším se:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama