Škola noci 9 - 20.Kapitola

20. února 2012 v 19:27 | Katka |  Škola noci
Lenobia

Byly školní dny, kdy Lenobia nepotřebovala hodinu, která byla poskytována každému profesorovi jako plánovací a přípravná hodina, což znamenalo, že žádní studenti v ten den nebyli zapsáni na její řádnou hodinu.
Dnešek ale jedním z těch dnů nebyl.
Dnes její pátá hodina, ta přípravná a plánovací, nemohla přijít dost brzy a být dostatečně dlouhá. Jakmile zvonek odzvonil začátek páté hodiny, spěšně opustila arénu. Arénu, která byla ještě z poloviny zaplněná chlapci, mláďaty mávajícími meči jeden proti druhému a házejícími šipky do terčů.

"Dej Bonnie hodinu volna," řekla Travisovi, když procházela kolem něj. "Ale dávej pozor na ta mláďata. Nechci, aby žádné z nich otravovalo koně."
"Ano, madam. Někteří z nich si myslí, že koně jsou velcí psi," řekl kovboj a upíral na skupinu mláďat ocelový pohled. "Což nejsou."
"Potřebuju pauzu od toho neustálého hlídání. Netušila jsem, kolik nejezdících mláďat je fascinováno koňmi," zavrtěla unaveně hlavou.
"Dejte si pauzu. Hodím řeč s Dariem a Starkem. Potřebují na ty děti lepší ohradu."
"Nemohu víc než souhlasit," zamumlala Lenobia a s překvapivě vděčným pocitem, že Travis míří na rozhovor s oběma bojovníky, vyklouzla do chladného ticha noci.
Její lavička byla prázdná, zatímco rušná školní budova byla plná. Vítr jí zavířil pod nohama a byl na konec zimy neobvykle teplý. Lenobia za to byla vděčná a také za samotu. Seděla, kroužila rameny, zhluboka se nadechovala a pak dlouze vydechovala.
Nebylo jí přímo líto, že uvítala třídu bojovníků ve svém panství, ale příliv mláďat - nekoňáckých mláďat - byl něco, na co si teprve zvyká. Zdálo se, že pokaždé, když otočila hlavu, nějaký nezvedený žák se zatoulal z arény do její stáje. Zrovna dneska našla tři z nich čučet jak mladé tresky na březí klisnu, která byla nebezpečně blízko k porodu hříběte, a proto neklidná a nedůtklivá, a ne zrovna v náladě na obecenstvo. Klisna se opravdu pokoušela ukousnout si kousek z jednoho z chlapců, který řekl, že ji chtěl jen pohladit. "Stejně jako ona je, vážně, velký pes," zabručela si Lenobia pod fousy. Ale pořád to bylo lepší než ten předchozí pošetilec, který si myslel, že na sázku s kamarádem je dobrý nápad pokusit se zvednout jedno z kopyt Bonnie, takže pak se mohli vsadit na to, jak těžké bylo doopravdy. Bonnie se polekala, když jeden z chlapců vyjekl, že to je opravdu velká noha a klisna, zcela rozhozená a mimo rovnováhu, upadla na kolena.
Naštěstí byla v aréně s pilinami a nezranila se při pádu na beton.
Travis, který dohlížel na malou skupinu jejích pravidelných studentů, kteří se učili o práci ze země, se o ty dva rychle postaral. Lenobia se usmála při vzpomínce, jak každého z nich popadnul za límec a hodil je přímo do hromady Bonniina hnoje, která byla, jak řekl, skoro tak velká a těžká jako jedno z jejích kopyt. Pak, když klisnu zklidnil několika uklidňujícími doteky a zkontroloval jí kolena, nadělil jí jednu z jablečných oplatek, které, jak se zdálo, měl vždycky v kapse a zcela nevyvedený z míry se vrátil ke skupině mláďat pracujících s koňmi ze země.
Se studenty to umí, pomyslela si. Téměř tak dobře jako s koňmi.
Po pravdě řečeno to vypadalo, jako by byl Travis Foster pro její stáje přínosem. Lenobia se tiše usmála. Neferet z toho bude těžce zklamaná.
Její smích rychle odumřel, když ho nahradilo napětí ve staženém žaludku, které ji pronásledovalo od té doby, co poznala Travise a jeho koně. Je to proto, že je to člověk, přiznala si Lenobia v duchu. Nejsem prostě zvyklá mít okolo sebe lidské muže.
Zapomněla už, jak to s nimi chodí. Jak spontánní byl jejich smích. Jakou měli radost, že cítili něco nového ve věcech, které už pro ni byly staré, jako třeba svítání. Jak krátce a šťastně žili.
Dvacet sedm, madam. Tolik let žije on na této zemi. Znal dvacet sedm let východů slunce a ona jich znala více než dvě stě čtyřicet. Nejspíš zažije už jen třicet nebo čtyřicet let svítání, a pak zemře.
Jejich životy byly tak krátké.
Některé kratší než ostatní. Někteří ani nezažijí dvacet jedna lét, natož dost východů slunce, které by vyplnily jejich život.
Ne! Lenobiina mysl odběhla od těchto vzpomínek. Kovboj v ní nebude probouzet tyhle vzpomínky. Zavřela jim dveře v ten den, kdy byla označena - v ten strašný, krásný den. Ty dveře by se už znovu neměly otevřít teď ani nikdy jindy.
Neferet znala něco z Lenobiiny minulosti. Tehdy byly přítelkyně, ona a Velekněžka. Povídaly si a Lenobia věřívala, že si mohou navzájem důvěřovat. Bylo to samozřejmě falešné přátelství. Ještě předtím, než se Kalona zjevil ze země a stanul po boku Neferet, Lenobia si začala uvědomovat, že s Velekněžkou není něco v pořádku, něco temného a znepokojujícího.
"Je zlomená," zašeptala Lenobia do noci. "Ale nenechám ji zlomit i mě."
Ty dveře zůstanou zavřené. Vždycky.
Slyšela, jak Bonniino těžké kopyto tvrdě hrabe v zimní trávě předtím, než ucítila setkání s myslí velké klisny. Lenobia si pročistila myšlenky a ukázala teplo a přivítání. Bonne zaržála na pozdrav a zvuk byl tak nízký, že zněl téměř jako by měl vycházet z toho, jak jí mnozí ze studentů nazývali -dinosaura, což Lenobii rozesmálo. Ještě pořád se smála, když Travis přivedl Bonnie k její lavičce.
"Ne, nemám pro tebe žádné oplatky." Usmála se Lenobia a pohladila klisnu po široké, měkké hubě.
"Tady je, šéfová." Travis hodil Lenobii oplatku, když se usazoval na druhém konci ozdobně tepané lavičky.
Lenobia pamlsek chytila a podala ho Bonnie, která si ho vzala na tak velké zvíře s překvapivou něžností. "Víte, normální kůň by se pod množstvím těch věcí, kterými ji krmíte, zhroutil."
"Je to velká holka a má svoje sušenky ráda," protahoval Travis.
Jak řekl slovo sušenka, klisna k němu natočila vztyčené uši. Zasmál se a natáhl se přes Lenobii, aby jí dal další její pamlsek. Lenobia zavrtěla hlavou. "Rozmazlená, rozmazlená, rozmazlená," ale v jejím hlase byl patrný úsměv.
Travis pokrčil širokými rameny. "Rád moji holku rozmazluju. Vždycky. Vždy budu."
"Takhle to mám i já s Mujaji." Lenobia drbala Bonnie na širokém čele. "Některé klisny potřebují zvláštní zacházení."
"Aha, tak s vaší klisnou je to zvláštní zacházení. S tou mojí rozmazlování?"
Podívala se mu do očí a spatřila tam zářící úsměv. "Ano. Samozřejmě."
"Samozřejmě," řekl. "A teď jste mi připomněla mojí mámu."
Lenobia zvedla obočí. "Musím říct, že to zní velmi divně, pane Fostere."
Nahlas se rozesmál, plným, radostným smíchem, který Lenobii připomněl svítání.
"Je to kompliment, madam. Moje máma trvala na tom, aby šly věci podle ní nebo ještě víc podle ní. Vždycky. Byla tvrdohlavá, ale je to vyrovnané, protože také téměř vždycky měla pravdu."
"Téměř vždy?" zeptala se sarkasticky.
Znovu se zasmál. "No, koukněte, kdyby byla tady, řekla by přesně to co vy."
"Chybí vám, že," řekla Lenobia a studovala jeho opálenou, lehce vrásčitou tvář. Vypadá starší než třicet dva, ale takovým příjemným způsobem, pomyslela si.
"Ano" řekl tiše.
"To o ní říká poměrně hodně," řekla Lenobia. "Docela hodně dobrého."
"Rain (déšť) Fosterová byla opravdu velmi dobrá."
Lenobia se usmála a zavrtěla hlavou. "Rain Fosterová. To je neobvyklé jméno."
"Ne, pokud jste květinové dítě šedesátých let," řekl Travis. "Lenobia, to je neobvyklé jméno."
Bez přemýšlení jí z pusy vypadla odpověď: "Ne, pokud jste dcera anglického děvčete osmnáctého století s velkými sny." Jen co byla slova řečena, sevřela Lenobia své rty a zavřela nezvedenou pusu.
"Neunavuje vás někdy tak dlouhý život?"
Lenobia byla zaskočena. Čekala, že ho překvapí a omráčí tím, když uslyší, že už žije více než dvě stě let. Místo toho to znělo prostě zvědavě. A z nějakého důvodu jí jeho upřímná zvědavost uvolnila tak, že mu odpověděla s pravdivostí a bez vytáček. "Kdybych neměla svoje koně, myslím, že bych byla životem velmi unavená."
Přikývl, jako by mu to, co řekla, dávalo smysl, ale když promluvil, řekl jen: "Osmnácté století, to je fakt něco. Od té doby se toho hodně změnilo."
"Koně ne," řekla.
"Štěstí a koně," řekl.
Jeho oči se na ni usmály a ona byla znovu zasažena jejich barvou, která vypadala, že se mění a rozjasňuje. "Vaše oči, "řekla. "Mění barvu." Jeho rty se nadzvedly. "Ano. Moje máma říkávala, že by mě skrz jejich barvu mohla číst."
Lenobia od něj nemohla odtrhnout oči, i když se přes ni převalila vlna úzkosti.
Naštěstí se Bonnie rozhodla o ní podrbat.
Lenobia škrábala klisnu na čele, zatímco se snažila utišit kakofonii pocitů, které v ní přítomnost tohoto člověka rozvířila. Ne, tuhle hloupost nepřipustím.
Se znovu nastoleným chladem se Lenobia podívala z klisny na kovboje. "Pane Fostere, proč jste tady venku a ne v mých stájích, abyste se ujistil, že jsou v bezpečí před zvědavými mláďaty?"
Jeho oči okamžitě potemněly, vracely se do bezpečné, obyčejné hnědé. Jeho tón přešel od teplého do profesionálního. "No, paní, měl jsem rozhovor s Dariem a Starkem. Věřím, že jsou vaši koně pro zbytek hodiny v bezpečí, protože dva velmi naštvaní upíři drilují mláďata v boji muže proti muži, s velkým zaměřením na ukázku, jak každého z nich položit na lopatky." Posunul si klobouk. "Zdá se, že se těm hochům nelíbí o nic víc než vám, že jejich mláďata obtěžují, takže je od této chvíle budou držet pořádně zaměstnané."
"Ach. Dobře. To je dobrá zpráva," řekla.
"Jo, taky to tak vidím. Tak jsem myslel, že dojdu sem a nabídnu vám něco opravdu příjemného."
Opravdu s ní ten muž flirtuje? Lenobia zarazila nervózní vzrušení, které cítila a místo toho na něj namířila chladný, upřený pohled. "Nemyslím si, že je nějaký způsob, jak byste mi mohl nabídnout potěšení."
Byla si jistá, že jeho oči začaly světlat, ale jeho pohled zůstal tak klidný jako ten její. "No, madam, předpokládal jsem, že by vám to mělo být jasné. Nabízím vám ježdění." Odmlčel se a pak dodal. "Na Bonnie."
"Bonnie?"
"Bonnie. Můj kůň. Ta velká bílá holka, co stojící napravo a drbe se o vás. Ta, která má ráda sušenky."
"Vím, kdo to je," odsekla Lenobia.
"Myslel jsem, že by se vám mohlo líbit se na ní projet. To je důvod, proč jsem sem s ní s kompletně osedlanou přišel." Když Lenobia nemluvila, posunul si klobouk a díval se na ni trošku nesvůj. "Když potřebuju relaxovat, abych se nezapomněl usmívat a dýchat, nasednu na Bonnie a cválám s ní. Hodně. Na to jak je velká se umí hýbat, ale je to trochu jako jedoucí hora a to mě rozesměje. Myslel jsem, že by to pro vás mohlo být stejné." Zaváhal a dodal: "Ale pokud nechcete, vezmu ji zpátky dovnitř."
Bonnie ji šťouchla do ramene, jako by sama jízdu nabízela.
A to rozhodlo za Lenobii. Nikdy předtím koně neodmítla a žádný člověk, bez ohledu na to, jak by jí to znepříjemnil, ji od toho nemohl odradit.
"Věřím, že byste mohl mít pravdu, pane Fostere." Vstala, vzala od něj otěže a přehodila je Bonnie přes široce klenutý krk.
Mohla by říct, že ho překvapila, podle toho, jak se pohyboval. V okamžiku byl na nohou.
"Tady, udělám vám stoličku."
"Není třeba," řekla. Lenobia se k němu otočila zády, zamlaskala na klisnu a povzbudila ji, aby popošla k zadní straně lavičky. Pohybujíc se s mrštnou elegancí, která přišla za století praxe, šlápla Lenobia ze země na sedadlo lavičky, a pak na železné opěradlo, snadno dosáhla do třmenu, vyšvihla se nahoru a dostala se do sedla Bonnie. Hned si všimla, že jí zkrátil třmeny jeho širokého westernového sedla, aby vyhovovaly jejím mnohem kratším nohám, takže i přesto, že jí sedlo bylo příliš velké, bylo to spíše pohodlné než nepříjemné. Podívala se na Travise a musela se usmát, protože se zdál být velmi, velmi hluboko pod ní.
Jeho úsměv jí odpověděl. "Já vím."
"Odsud shora je to jiné," řekla.
"Jo, to určitě je. Vezměte mojí holku ven. Připomene Vám jak dýchat a smát se. Jo, a Lenobie, ocenil bych, kdybyste mi přestala říkat pane Fostere." Smekl před ní klobouk, přidal úsměv a dlouhé, pomalé, "kdybyste byla tak laskavá, madam."
Lenobia na něj jen zvedla obočí. Dala Bonnie pobídku koleny a udělala stejný mlaskavý zvuk, jaký slyšela dělat Travise. Klisna bez váhání zareagovala. Plynule se vzdalovaly. Vítr se stále zvedal a díky teplu dnešního večera si Lenobia připadala jako na jaře. Usmála se. "Možná je tahle dlouhá, chladná zima pryč, Bonnie. Možná, že se blíží jaro."
Bonnie stočila uši dozadu, poslouchala a Lenobia ji hladila po celém krku. Nasměrovala klisnu k severu a jela podél kamenné zdi, kolem zlomeného stromu, který byl místem tolika bolesti, kolem stájí a arény. Jely, případně kráčely a klusaly, až do místa, kde se v rohu obdélníku, který obklopoval pozemky kampusu, východ připojil k severu. V době, kdy došly do rohu, Lenobia cítila, že našla Bonniin rytmus a získala její důvěru. Otočila klisnu, tak, že se ocitly zpět ve směru, ze kterého přijeli.
"Dobře, moje Bonnie, velké děvče, uvidíme, co dokážeš." Lenobia se naklonila dopředu, stiskla kolena, kopla podpatky a hlasitě mlaskla, zatímco pleskla koncem otěží přes velký zadek klisny.
Bonnie vystartovala, jako by si myslela, že je Quarter horse při ropingu (oddělení a odchyt telete z koně pomocí lasa).
"Ha!" vykřikla Lenobia. "To je ono! Pojďme!"
Bonniina obrovská kopyta bušila do země. Lenobia mohla cítil klisnino silné srdce. Teplý noční vzduch jí strhával vlasy dozadu a Paní koní se naklonila ještě víc dopředu, povzbuzovala Bonne, aby se uvolnila, aby jí dala všechno.
Klisna odpověděla rychlejším pohybem, který snad nebyl pro zvíře, které váží 1000 kilo, ani možný.
Jak vítr svištěl kolem nich, zvedal Lenobiiny dlouhé stříbrné vlasy společně s hřívou Percheronky v magickém tanci, který spojoval koně a jezdce a Lenobia myslela na staré perské přísloví: Dech nebe se nachází mezi koňskýma ušima.
"Je to pravda! Je to skutečně pravda!" ječela Lenobia a držela se, aby mohla klisnu zpomalit.
Radostně, svobodně, nádherně, Lenobia s Bonnie splynuly v jednu. Neuvědomila si, že se směje nahlas, dokud klisnu nepřitáhla a nezačala kroužit a konečně ji zastavila, funící a potící se, vedle Travise a jejich lavičky.
"Je skvělá!" znovu se Lenobia zasmála a naklonila, aby objala Bonnie okolo vlhkého krku.
"Jo, říkal jsem vám, že to pak bude lepší," zavolal na ni Travis, chytil Bonnie za uzdu a opětoval Lenobiin smích.
"Jak by nebylo? Je to tak zábavné!"
"Jako jízda na hoře?"
"Přesně jako jízda na krásné, chytré, úžasné hoře!" Lenobia Bonnie znovu objala. "Víš co? Opravdu si zasloužíš všechny ty sušenky," řekla klisně.
Travis se jen smál.
Lenobia přehodila nohu přes sedlo a sklouzla z Bonnie, ale země byla mnohem dál než předpokládala. Zapotácela se a upadla by, kdyby ji Travis pevně nezachytil za loket.
"Opatrně ... opatrně děvče," zamumlal a znělo to, jako by mluvil k vystrašené klisničce. "Země je pěkně daleko. Vezměte to pomalu nebo budete mít ošklivý pád."
Stále s pocitem sladkého adrenalinu z jízdy s kobylkou se Lenobia zasmála. "O to se nestarám! Ta jízda by za pád stála. Ta jízda by stála za všechno!"
"Jako některé dívky," řekl Travis.
Lenobia se podívala na vysokého kovboje. Jeho oči zesvětlaly tak, že už dál nebyly oříškové. Byly skvrnité s olivově zelenou, takže byly výrazné, světlé a nezaměnitelně povědomé.
Lenobia nemyslela. Řídil ji instinkt. Vstoupila do jeho náruče. Zdálo se, že Travis taky přestal myslet, protože upustil Bonniiny otěže a přitáhl si Lenobii do náruče. Jejich rty se setkaly s jakýmsi zoufalstvím, které bylo částečně touhou a částečně otázkou.
Mohla by se zarazit, ale neudělala to. Dovolila to. Ne, víc než to. Lenobia se setkala s Travisovou vášní svou vlastní a zodpověděla jeho otázku s touhou a potřebou.
Polibek pokračoval dostatečně dlouho, aby Lenobia rozpoznala chuť a pocit z něj a sama sobě si musela přiznat, že jí chyběl, zoufale jí chyběl.
A pak začala znovu přemýšlet.
Musela se jen trochu odtáhnout a on ji nechal vyklouznout ze svého teplého objetí.
Lenobia cítila, jak se jí třese hlava sem a tam a srdce jí sprintuje.
"Ne," řekla a snažila se dostat dech pod kontrolu. "To není možné. Nemůžu to udělat."
Jeho krásné, olivově skvrnité oči se dívaly zmateně.
"Lenobie, holka. Promluvme si o tom. Je tu něco, co nemůžeme ignorovat. Je to, jako bychom -"
"Ne!" řekla Lenobia s ocelovou kontrolou, kterou se ovládala po celá staletí, maskovala jí svou touhu, potřebu a strach v hněvu a chladu. "Nepředpokládej. Lidé jsou přitahováni k našemu druhu. To, co jsi cítil, bylo to, co by cítil každý člověk, kdybych se ho uvolila líbat." Nutila se do smíchu, ale tentokrát to byl zvuk naprosto bez radosti. "Což je důvod, proč si nezvykám líbat lidské muže. Už se to znovu nestane."
Bez pohledu na Travise nebo Bonnie odkráčela Lenobia pryč. Byla zády k nim, takže nemohli vidět, že si přitiskla ruku na ústa, aby zadržela vzlyky. Otevřela boční dveře do stájí tak prudce, že narazily do kamenné budovy. Nezastavila se. Šla rovnou do svého pokoje, který byl umístěný nad jejími koňmi, zavřela a zamkla za sebou dveře.
Pak, a pouze pak, si Lenobia dovolila plakat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pex Pex | 11. března 2012 v 12:13 | Reagovat

to už je konec?

2 Pex Pex | 11. března 2012 v 12:13 | Reagovat

to už je konec?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama