Objetí temnoty - 27. Kapitola

31. března 2012 v 13:28 | Katka |  Má povídka
Tak konečně další kapitola a znovu se Vám omlouvám. Doufám, že se Vá bude líbit a přeju pěkné čtení ;)




Paul


Už asi hodinu jsem poslouchal ty keci ohledně přeměny Sophi. Bylo zajímavé, že se mě nikdo nezeptal, jak vím, že už nejsem slabé místo Kate. Cítil jsem ji od prvního momentu, co jsem se probudil z té temnoty. A i v té temnotě jsem ji cítil a ani teď jsem nepochopil, co může Kate na temnotě přitahovat. Ale jediné co mě překvapilo, bylo, že samotná temnota poslouchala Kate. Temnota ji sice ovládala ze začátku, ale jen do té doby, než ji Kate přijala, jako součást sebe sami.
Stál jsem v jejím pokoji a cítil ji všude. Jenže jsem necítil to, co jsem hledal. Jednou jsem Kate přistihl, jak si řeže do rukou a vůbec si mě nevšímala. Byl to den, kdy se mě poprvé zastala před tátou. Táta ji tak zbil, že musela do nemocnice a tam jí zjistili vnitřní krvácení. Doktorům se řeklo, že se jen zase poprala a dál už to neřešili.
Ze vzpomínek mě vytrhla vábivá vůně krve, která přicházela z jednoho rohu. Přešel jsem k jedné skříňce a trochu ji odšoupnul. Na zem spadla malá černá krabička, která byla ozdobená různými spletenci z rudých kamínků. Vzal jsem krabičku a posadil se do křesla u okna. Otevřel jsem ji a uviděl krvavé žiletky, poskládané jednu vedle druhé. Vytáhl jsem jednu ze žiletek a na ní bylo napsané datum. Vyndal jsem další, na které bylo také napsané datum, a nemohl jsem uvěřit, kolik žiletek tu bylo. Každá nesla jeden hrozný den, který Kate musela prožít.
Vrátil jsem žiletky do krabičky, zavřel ji a položil ji na stůl. Podíval jsem se z okna a přísahal jsem, že Kate pomůžu zabít.


Kate


V domě bylo ticho a jen jsem slyšela oddechování spících upírů. Dům byl ponořen do tmy a tak jsem používala své smysly. Mary se pohybovala ladně a její srdce bylo nedočkavostí. Šly jsme zrovna po schodech, když z jednoho pokoje vyšla malá dívka. Měla na sobě světle modré pyžamko a růžové bačkůrky.
" Co tu děláte?" Zašeptala a její hlas byl milý a vůbec se nás nebála. Mary k ní přešla a klekla si před ní.
" Jak se jmenuješ?" Zeptala se Mary a pohladila ji po dlouhých blonďatých vlasech, které osvětlovalo jemné světlo z pokoje.
" Eleanor."
" To je krásné jméno. Ukážeš mi svůj pokoj Eleanor?"
" Samozřejmě, pojďte." Dívka se usmála, vzala Mary za ruku a odvedla ji do svého pokoje. Nešla jsem za nimi, radši jsem vešla do pokoje, který byl hned u schodů. V pokoji byla tma a bylo slyšet jen tiché oddechování. Přešla jsem k posteli, ve které ležel malý chlapec a vedle ní bylo kolečkové křeslo. Vzala jsem přikrývku a odkryla chlapcovi nohy. Nikdy jsem nic podobného neviděla ani v nemocnici. Chlapcovy nohy byly zdeformované a různě zkroucené. Zaposlouchala jsem se do tmy a slyšela, jak si Mary s holčičkou pořád povídá a díky své moci, jsem ji přiměla, aby jí neublížila.
Chlapec pořád spal a tak jsem položila ruce na jeho kotníky a nechala proudit temnotu do něho. Temnota způsobovala lámání kostí, které se ihned hojily do správného tvaru a rovnaly nohy. Tohle chlapce neprobudila, ale až obnova všech nervů. Nejdříve se mě lekl a pak chtěl začít křičet bolestí, ale nemohl, protože se kolem něho obtočila temnota a ovládla ho.
Když se obnovovaly svaly, nohy začínaly nabývat na síle a na konec temnota odstranila všechny sraženiny. Chlapec nevěřícně koukal na své nohy, a když se mu podařilo pohnout prsty, jeho oči se rozzářily a začal se usmívat.
Stáhla jsem temnotu zpět do sebe a narovnala se. Chlapcovi jsem vymazala vzpomínky a přenesla se k Mary. Ta sledovala spící Eleanor a já jsem v ní poznala tu Mary, kterou byla před proměnou.
" Mary musíme jit." Řekla jsem potichu a přešla k ní.
" Proč mi tohle udělali Kate?" Zeptala se zoufale a poprvé jsem ji viděla zranitelnou. Vzala jsem ji za ruku a přenesla ji k domu jejich rodičů. Stály jsme před oknem, kterým bylo vidět do obývacího pokoje. Jen jak Mary uviděla svou mámu, začala brečet.
" Nechci být taková Kate. Chci být zase normální. Proč mi to udělali?" Nedokázala jsem jí nic říct, jen jsem ji objala a ona plakala.


Sophie


O tom co mě čeká, jsem věděla úplně všechno, ale pořád jsem nechápala, jak se vlastní vůlí můžu proměnit v upíra.
Stála jsem v pokoji s krví a opravdu mi to nedělalo dobře. Stačilo se podívat na lehátko, u kterého byly samý hadičky špinavé ještě od krve Aimee a chtělo se mi zvracet.
" Tak si lehni Sophi." Řekla Aimee a pořád se usmívala. Přišlo mi opravdu divný, že se směje u každé situace. Přesto jsem ji poslechla a na lehátko si lehla.
Aimee ke mně přistoupila s nožem a rychlými pohyby mě řízla do obou zápěstí a nohou. Měla jsem si vybrat, kdo u mě bude při proměně, tak tu byl Gabriel. Gabriel s tímto nápadem nesouhlasil, byl by radši, kdybych někoho zabila, než podstupovat takový riziko.
" Teď to záleží jen na tobě Sophi." Po těchto slovech odešla a zamkla dveře. Gabriel si sedl na židli, kterou si přinesl a chytl mě za ruku, ale před tím mě ještě políbil a v jeho očích bylo tolik bolesti. Jenže já to musela udělat, ne jen kvůli Kate, ale hlavně kvůli němu. Nesnesla bych, kdyby se mu něco stalo a to jen mou vinou.
Krev stékala na zem a poté do kanálků, které byly pod lehátkem. Začínala mi být zima a jediné místo, kde mi bylo teplo byla ruka, za kterou mě držel Gabriel. Podívala jsem se na něho a usmála se. Něco mi řekl, ale já ho vůbec nevnímala, neměla jsem žádnou sílu. Nechtěla jsem do temnoty, ale nedalo se tomu zabránit. Zavřela jsem oči a nechala se temnotou pohltit.


Kate


Mary zrovna byla v náruči své matky, když jsem ucítila Sophiinu smrt. Mary byla v bezpečí a její matka taky. Mary by jí nikdy neublížila, tak jsem se přenesla před můj bývalý domov.
Něco bylo špatně. Všichni byli v obývacím pokoji a byly napjatí, nervózní a nikdo nic neřekl. Aimee tam byla taky a tvářila se spokojeně. Jako kdyby vyhrála.
Objevila jsem se před pokojem plný krve a chtěla jsem vstoupit, ale byl opět zamčený. Jen, jak jsem ucítila krev a strach, jsem se odhmotnila dovnitř. Stála jsem za Gabrielem, který zoufale koukal na Sophi a doufal, že se stane zázrak.
" Víš, Gabrieli, buď to jste úplně blbý, nebo tak důvěřivý." Nevěřícně se na mě otočil a já se na něho usmála. " Vlastně ono je to stejný." V ten okamžik kdy jsem to dořekla, mě přimáčkl k jednomu boxu s krví.
" No tak Gabrieli, takhle se chová k dívce?"
" Ty nejsi dívka! A klidně tě zabiju Kate." Řekl rozčileně a ještě víc mi stiskl hrdlo.
" Tak to udělej Gabrieli. Budeš za hrdinu. Nebuť srab." Koukal na mě jako na blázna a já se ještě víc usmála a tím odhalila své špičáky. " Udělej to Gabrieli a udělej ze sebe hrdinu, který zachránil upíří svět. Ale musím ti říct, že pokud to uděláš tak Sophi zemře."
" Jak to myslíš?"
" Nejdřív bys mě mohl pustit a já ti pak všechno řeknu, ale musím tě upozornit, že Sophi moc času nezbývá." Po těchto slovech mě pustil a já dopadla na zem. Oproti němu jsem byla prcek, ale mě to bylo jedno, prošla jsem kolem něj a zastavila se u mrtvého těla Sophi. Její pleť byla bledá a jen na nohou a rukou měla krev, která pod lehátkem vytvořila kaluž, nejspíš kvůli tomu, že kanálky byly ucpaný. Pohled na ni způsobil, že jsem se neubránila úsměvu, což samozřejmě naštvalo Gabriela.
" Tohle ti připadá směšný?" Zeptal se a přešel k lehátku.
Podívala jsem se mu do očí a jen řekla " Jo. Tohle je opravdu směšný. Snažíte se mě zničit a zabijete svou jedinou naději."
" To není pravda!" Řekl rozzuřeně a chtěl mě udeřit, ale já jsem se na něj jen podívala a odhodila ho do rohu, kde nebyly skříně. Objevila jsem se před ním a usmála se. Snažil se zvednout, ale s vykloubeným ramenem to moc nešlo. Vzala jsem ho za vykloubenou ruku a postavila ho. Ani jediným náznakem neprojevil žádnou bolest.
" Víš, Gabrieli, řeknu ti jen dvě slova. Krev. Dobra." Po těchto slovech jsem mu rameno vrátila do kloubní jamky. Při zvuku lupnutí jsem se přenesla na strom, ze kterého jsem měla dobrý výhled na Sophi.
Uvelebila jsem se na jedné větvi a pozorovala Gabriela, jak přechází po místnosti a přemýšlí. Kdybych měla popcorn a Coca Colu tak by to možná byl dobrej film, ale po pár minutách by to každého přestalo bavit. Abych se nenudila, tak jsem si ten popcorn opravdu vzala z kuchyně a nikdo ani nepoznal, že jsem tam byla. Vrátila jsem se na strom a začala jíst.
Opravdu mi přišlo, že jsem Gabrielovi dala dobrou nápovědu. Každý by na to už dávno přišel, teda podle mě.
Po několika dalších minutách jsem měla snězený popcorn a díky Bohu na to Gabriel konečně přišel. Odhmotnil se a objevil se v obývacím pokoji, kde na něho všichni nevěřícně koukali, když vzal Aimee pod krkem a přenesl se s ní zpět do pokoje.
" Takže si na to přišel Gabrieli. To jsem ráda." Řekla Aimee s úsměvem a popošla blíž k Sophi.
" Dej jí svou krev Aimee!" Řekl velitelsky Gabriel a já jsem se musela smát. Konečně to začínal být dobrej film, plný drama.
" Dám jí svou krev, ale stejně to k ničemu nebude. Sophi už je mrtvá."
" Dej jí tu krev nebo tě zabiju!" Kdybych stála před Gabrielem, jako teď Aimee nejspíš bych udělala všechno, co Gabriel řekne. Jeho oči byly tmavě modrý až černý a byl v nich hněv. Pod takovým pohledem by se každý cítil jako nicka. A Aimee dostala strach. Přistoupila k Sophi a ukazováčkem jí rozřízla hrud a hrudní koš. Gabriel se na to nevěřícně díval a nemohl uvěřit vlastním očím. Aimee se několikrát řízla do zápěstí a nechala svou krev stékat na Sophiino srdce, které ani po dvou minutách nezačalo být. Aimee se ani strachem nepokusila odtáhnout ruku a doufala, že srdce začne být.
Věděla jsem, že se Sophi neprobudí, držela ji temnota. Trvalo mi dlouho, než jsem se ponořila do temnoty a našla Sophi. Temnota ji obklopovala a vytvářela kolem ní přízraky. Sophi měla strach. Kdo by taky neměl? Šla jsem k ní a přízrakové přede mnou ustupovali a vzdálili se od Sophi.
" Zajímavé co? Všichni si myslí, že uvidí světlo a ono nic. Pro většinu to bývá šok a vzdají to dřív, než se jim to světlo ukáže."
" Co ty tu děláš? Jsi mrtvá?" Začala jsem se smát a ona na mě nevěřícně koukala.
" Sophi to ty seš mrtvá. Já tě jen přišla zachránit." Zachránit? Fakt jsem to řekla? Ptala jsem se v duchu, ale přestala jsem to řešit, když na mě Sophie začala mluvit.
" Tvoji záchranu nepotřebuju!" Řekla rozhodně a přízrakové se k ní přiblížili, jako varování.
" Sophi nemysli si, že umřeš tak lehce. Vykrvácení není hrozná smrt, je to jen smrt bez bolesti. A to bychom přece nechtěli." Usmála jsem se a přešla k ní. Temnota mě obklopovala a kroužila kolem mě. Sophi začínala být slabá, temnota si brala to, co potřebovala.
" Sophi, řeknu ti to takhle. Jestli tady zemřeš tak zabiju úplně všechny, co miluješ včetně Gabriela, který stojí u tvého těla a doufá v zázrak." Podívala se na mě, jako bych si dělala legraci, ale hned poznala, že to myslím vážně.
" Tak mi pomoz a já ti přisahám, že tě zabiju." Řekla tvrdě a já jí věřila.
" To už vím dávno Sophi, ale já tě zabiju dřív." Usmála jsem se a jedním pohybem ji zlomila vaz. Sophiino tělo bezvládně padalo za doprovodu křupnutí. Ten zvuk jsem prostě milovala. Než Sophi dopadla, její tělo se změnilo ve světlo a ona zmizela.
Temnota byla rozzuřená a vytvořila přede mnou scénu, jak umírám v náruči člověka, který dokonce plakal. A já tomu, co jsem viděla nemohla uvěřit.
" Nemělas právo ji zachránit.'" Řeklo zlo ženským hlasem, který byl velmi milý.
" Mám právo na všechno a ty to víš!" Nečekala jsem na odpověď a přenesla se zpět na strom.
Aimee pořád stála u Sophi a její krev nepřestávala téct. Myslela jsem si, že Sophi už bude žít, ale nestalo se tak. Nepřestávala jsem se dívat na obličej Sophi, který byl tak klidný a ještě ho zdobil úsměv.
V okamžiku, kdy Aimee začala odtahovat ruku, Sophiinu hruď zahalilo světlo, které se roztahovala po celém těle. Gabriel a Aimeet to nevěřícně sledovali a ani jeden se nepohnul. Když světlo zahalilo celé tělo, tak prostě vybuchlo, jako má temnota. Jenže světlo odhodilo Aimee a Gabriela a začalo nabývat na síle. Aimee světlo odhodilo přesně na místo, kam dopadl Gabriel, když jsem to udělala já. A Gabriel dopadl do jednoho boxu s krví. Krev se rozstříkla úplně všude a vytvořila na zdi opravdu zajímavé obrazce.
Světlo se začalo vracet do Sophi až úplně zmizelo. Zahojilo jí všechny rány a ona se najednou vymrštila z lehátka. Jen co uviděla Gabriela ležícího v krvi, rozeběhla se k němu. Stačilo, aby se dotkla jeho obličeje, otevřel oči a v jeho očích bylo tolik lásky. Dělalo se mi z toho špatně. Proto jsem se radši přenesla před okno, kterým jsem před tím sledovala Mary.
Pohled do obývacího pokoje mi zastavil dech a měla jsem chuť Mary zabít tou nejkrutější smrtí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bibi Bibi | Web | 31. března 2012 v 13:37 | Reagovat

Dobrý :)

PS: Mohl/a by jsi mi tady prosím hlásnout??- http://www.periodanenitabu.cz/#/zapojse/galerie/2271
Díky moc, klidně oplatím :)

2 Anne Anne | 31. března 2012 v 14:09 | Reagovat

wow :D vážně nechápu jak to děláš :D je to úžasný ... asi jako vždycky :) a neomlouvej se, stálo za to si počkat :D ááá honem další kapču :D

3 twilightwinxwitch twilightwinxwitch | 31. března 2012 v 18:43 | Reagovat

[2]: Tak moc děkuju :-) a další kapitolu se sem pokusím dát co nejdřív ;-)

4 mimi mimi | 31. března 2012 v 21:21 | Reagovat

moc hezky to za to cekani vazne stalo :)

5 Selené Selené | Web | 3. dubna 2012 v 17:24 | Reagovat

no to byla ale kapitola wow:D oni jsou na Kate tak zli apřitom je zachranuje:-( prostě nádherná kapitola:-) těším se jako vždy na další:-)

6 Katka Katka | Web | 3. dubna 2012 v 19:03 | Reagovat

[5]: Tak moc děkuju :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama