Objetí temnnoty - 28. Kapitola

8. dubna 2012 v 0:00 | Katka |  Má povídka
Jelikož mám dnes narozky, tak Vám sem dám menší dárek. Doufám, že se bude líbit a přeju hezké čtení :)



Kate

Nevěřícně jsem se dívala do obývacího pokoje a nemohla uvěřit vlastním očím. Na gauči, koberci, zdech byla krev. Přenesla jsem se do domu a vůně krve byla opravdu omamná. Maryina matka ležela mrtvá v zakrvácené kuchyni. Teda část z jejího těla. Na podlaze ležela střeva, která vycházela z trupu. Od těla vedla krvavá cestička, nejspíš od toho, jak se snažila zavolat pomoc. Šla jsem po cestě a než jsem došla do pokoje Mary, minula jsem pravou nohu a levou ruku.
Vešla jsem do pokoje a Mary seděla na posteli. Obličej, krk a ruce měla od krve a usmívala se. Dívala jsem se na ni a myslela na to, jak by bylo nejlepší ji zabít. Uvažovala jsem o tom, že bych jí mohla postupně vykloubit kolena, lokty, ramena a pak bych jí je pomalu urvávala. V celém domě byla cítit krev a v tomto pokoj jí bylo nejvíce.
Cítila jsem, jak z mého těla začíná proudit temnota a snažila jsem se ji, aby můj plán na zabití Mary neuskutečnila. Mary věděla, že tam jsem a ani to ji nezabránilo se pořád usmívat. Prostě jsem se neovládla a nechala temnotu, aby ji obklopila a pomalu ji k sobě přibližovat. Mary tušila, že se něco stane, a pokoušela se mi promítat mé noční můry, ale vůbec to na mě nepůsobilo.
" Jaj, Kate. Opravdu si myslím, že bych mohla být herečkou. Co myslíš?" Zasmála se a její pocity byly plné radostí a triumfu. Neodpověděla jsem a jen se na ni zlostně dívala.
" No tak Kate. Nedělej z toho tragedii."
" Tohle není tragédie. Tohle je jenom zvrácenost a ty jsi blázen."
" Kate tohle bys měla udělat taky."
" Neboj se. Udělám to." Usmála jsem se na ni a v jejím obličeji se objevil šok. Chodila jsem po pokoji a temnota ji vždy otočila tak, aby mě pořád viděla.
" Víš Mary, zítra má Míša pohřeb a místo, abych řešila, jak se tam dostanu, musím bejt tady a koukat na části tvojí matky." Zastavila jsem se u okna a pozorovala měsíc. " Neměla si k tomu žádnej důvod. A jestli se ti chtělo zabíjet, tak si to mohla udělat šetrnějším způsobem."
" Tak co ti vadí?"
" Že si ji zabila tak krutě!" Zvýšila jsem hlas a otočila se na ni. Podle jejího výrazu jsem poznala, že jsem po celém obličeji měla vystouplé žíly. Snad poprvé jsem byla takhle rozzuřená.
" Nehraj si tady na tu dobrou. Děláš nám jen ostudu. Ovládáš temnotu a chováš se jako člověk." Řekla znechuceně a usmála se. Myslela si, že vyhrála, ale úsměvem, kterým jsem odhalila své špičáky, jsem ji přesvědčila o opaku.
V momentě kdy jsem myšlenkou donutila její pravou nohu, aby se prokroutila v koleně, začala bouřka. Užívala jsem si zvuky hromů, do kterých se mísil Maryin křik.
Zrovna, když se jí pomalu protáčelo rameno, jsem se k ní přenesla a uchopila ji pod krkem.
" Nemůžeš mě zabít!" Zašeptala a můj stisk ještě víc zesílil.
" Proč si to myslíš?"
" Michael by to nedovolil." Opravdu v to věřila a mě jí v té chvíli bylo opravdu líto, protože Michaelovi byla úplně ukradená.
" Mary myslím, že jsem poslední, koho uvidíš." Usmála jsem se a temnota omotala její ruce, nohy a pomalu je začala odtrhávat. Maryin křik byl opravdu úžasný a při pohledu na ni jsem se usmívala.
Temnota odváděla úžasnou práci. Kroutila končetinami, ve kterých křupaly kosti a některé způsobily otevřené zlomeniny.
" Prosím, nech toho." Jak Mary brečela, její hlas zněl nevině, ale na mě to neplatilo. Její matka také prosila a přes to ji zabila. Zastavila jsem temnotu a přešla k ní. Byla jsem od ní jen pár centimetrů a poslouchala tlukot jejího srdce. Neuvěřitelně se bála a nedokázala se vůbec ovládat.
" Víš Mary na to už je trochu pozdě." Vzala jsem ji za pravou ruku a utrhla ji. Krev vystříkla na zeď a na můj obličej. Opravdu to byl úžasnej pocit a ze všeho nejlepší byl Maryin křik. Chtěla jsem pokračovat levou rukou, ale najednou mě někdo strhnul na zem a začal se s semnou prát. Jen díky tomu, že jsem se přestala soustředit na Mary, ji temnota pustila a ona se, jako zbabělec začala plazit pryč. Kvůli jejím zraněním se nemohla přenést, ale místo toho vyslala signál k Michaelovi. Doufala jsem, že Michael bude ještě mimo, ale nestalo se tak.
Pořád jsem se prala a teprve až jsem se zaměřila na útočníkův obličej, zjistila jsem, že je to Samuel. Byl nepříčetný a jeho obličej vypadal opravdu strašidelně. Rudé oči vyzařovaly z bledého obličeje a ještě je zvýrazňovaly černé kruhy pod očima. Ani nevím, jak dlouho jsem se s ním prala, ale ukončil to teprve Michael, který chytl Samuela a odhodil ho na vedlejší zeď. Jenže Samuel byl, jak smyslů zbavený a znovu se na mě vrhl, ale tentokrát si přede mě stoupl Michael a dal Samuelovi pěsti tak velkou až spadl na zem.
" Co se to tady k sakru děje?!" Zakřičel Michael a nikdo nedokázal odpovědět. " Ptám se ještě jednou. Co se to tu stalo?" Řekl mírnějším hlasem a přešel k Mary, která sotva vnímala, co se děje. Jediného čeho si všimla, byl Michael, na kterého se dívala jako na Boha. Nemohla jsem se na to dívat a tak jsem se přenesla do svého pokoje v Michaelově sídle.
Tam jsem se umyla a převlékla do černých tepláků a černého tílka se smrtkou na zádech. Sedla jsem si ke stolu a začala psát dopis na zítřejší pohřeb. Jen díky tomu, že jsem zablokovala temnotu, aby mě ovládala, jsem dokázala tynto dopis napsat.

Erik

Jen, co jsme uslyšeli hluk, rozeběhli jsme se ke Gabrielovi. Dveře byly rozlámané nejspíš od toho, jak narazili do zdi a všude bylo sklo. V pokoji byla krev, která se mísila se sklem na zemi. Gabriel ležel ve střepech a kolem něho tekla krev a Sophi u něj klečela. Aimee byla v protějším rohu a byla v bezvědomí.
" Co se stalo?" Zareagoval hned Paul a přešel k Aimee, která se v jeho náručí stala malým dítětem. Obličej měla samou modřinu a nejspíš měla zlomenou nohu. Paul ji držel v náruči a z pokoje neodešel, jen si stoupl vedle Jaka a pozoroval situaci.
" Sophi se prostě proměnila." Řekl s obtížemi Gabriel a pokusil se vstát, ale neměl vůbec žádnou sílu. Podepřel jsem Gabriela a pomohl mu se postavit a opravdu byl velmi slabý. Všichni jsme byli slabí, nikdo se nenakrmil od té doby, co začaly problémy s Michaelem. A jakékoliv zranění mohlo způsobit naší smrt.
" Potřebuješ se nakrmit, Gabrieli. A to hned!" Řekl Jake a podepřel Gabriela z druhé strany. Gabriel nic neřekl a jen se soustředil, aby nezaškobrtl. Odvedli jsme ho do Sophiina pokoje a položili ho na postel. Každý pohyb mu způsoboval bolest. Měl zlomená žebra, kvůli kterým sotva dýchal. Jenže aby nastalo uzdravování, musel se nakrmit a to podle jeho výrazu nepřipadalo v úvahu.
Jednou, když takhle hladověl, málem zabil upírku, která mu nabídla svou žílu. Bylo to v době války a to Gabriel byl také zraněn. Nechtěl to znova riskovat a hlavně, když šlo o Sophi.
" Můžeš se nakrmit ode mě, Gabrieli." Řekl milý hlas a nikdo z nás se ani neotočil, jen jsme čekali na Gabrielovu odpověď.
" Nechte nás o samotě, prosím." Bez odpovědi jsme se s Jakem vydali z pokoje a nechali je o samotě.
" Byla tu Kate, Eriku." Řekl Jake, když jsme šli zpět do pokoje.
" Já vím. Cítím ji tu." V mém hlase nebyla žádná emoce snad jen opovržení. Všiml jsem si, jak na to Jake zareagoval a bylo mi to úplně jedno.
V pokoji už nikdo nebyl a tak jsme s Jakem začali uklízet. Opravdu vůně krve byla tak přitažlivá, že jsme se prostě neudrželi a každý minimálně dva pytlíky vypil. Sice se to nedalo srovnávat s čerstvou, teplou krví, ale na posílení to stačilo.
Nikdy jsem neměl uklízení rád, ale poprvé mě to uklidňovalo a dost dobře se u toho přemýšlelo. Jestli tu Kate byla tak proč? Cítil jsem ji dvakrát a pořád mám pocit jako by tu pořád byla. Přede všemi jsem se snažil skrýt, že mi pořád na Kate záleží a dařilo se mi to dobře. Ale spojení s Kate se každým okamžikem stávalo silnější a já ji dokázal vycítit a mluvit k ní. Poprvé se mi to podařilo dnes, kdy se vzdala veškerého boje s temnotou a to jen kvůli Paulovi, který ji nenávidí. A přitom mu zachránila život.
Už jsme měli skoro uklizeno, když jsem ji znovu cítil a Jake taky. Byla tady a silnější, než kdy předtím. Vyběhl jsem z pokoje a ihned zamířil k tomu jejímu. Rozrazil jsem dveře a jen jsem stihl vidět, jak skrytá temnotou pokládá něco na stůl. Věděla, že tam jsem a ani se na mě nepodívala. Prostě jen tak zmizela.

Kate

Vědomí, že Erik stojí pár kroků ode mě, nevyvolal žádnou reakci. Jako bych byla mrtvá. Necítila jsem nic ani blbou bolest způsobenou řezáním. Jedině při krmení jsem se cítila šťastně a asi proto jsem se krmení vyhýbala. Nenáviděla jsem to, i když čerstvá krev v ústech byla, jako nejúžasnější jídlo na světě. Vynahrazovala úplně všechno, co jsem ztratila, ale nedokázala smazat vzpomínky. Prý se vzpomínky daly zablokovat, ale mě to nějakým způsobem nešlo, jako by to bylo moje utrpení do konce života. Utrpení to bylo kvůli tomu, že se mi promítaly ve snech a proto jsem nespala od své proměny. Byly to moje noční můry, které nikdy neskončí.
Nejspíš to znáte. Skončí vztah a vy se snažíte zapomenout a při tom to vůbec nejde. Stačí jen jedno slovo nebo jeden moment a vybaví se vám úplně všechno. Ty skvělé chvíle, objetí, polibky, momenty, které byly jedinečné a mnoho dalšího. Ale moje vzpomínky byly na celý můj život. Od dobrých chvil až k těm nejhorším. A proto jsem musela napsat ten dopis, ta osoba si to zaslouží.
Z myšlenek mě vytrhl buchot do dveří. Podle emocí jsem usoudila, že to bude Michael. Opravdu mě překvapilo, že už je v pořádku, když ho temnota málem zabila, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Bude se řešit Mary a to, proč jsem jí to vůbec udělala. Nechtělo se mi to vysvětlovat a ani jsem nemusela, měla by to spíš všechno říct Mary, která se před Michaelem bude určitě chovat jako neviňátko. A jestli ji uvidím, budu mít co dělat, abych svou práci nedokončila.
" Otevři! Vím, že tam jsi!" Zařval Michael a já jsem se teda zvedla z postele a pomalu přešla ke dveřím. Když říkám pomalu, tak opravdu pomalu, protože Michaelova nálada se každou vteřinou zhoršovala. Jen jak jsem otevřela dveře, zabodly se do mě Michaelovy ledové oči. Byl opravdu rozzuřený a dosvědčila to facka, kterou mi dal.
" A to má bejt za co?" Řekla jsem znechuceně a podívala jsem se mu do očí. Jestli si myslel, že se začnu omlouvat, tak se šeredně spletl. Neměla jsem v povaze se omlouvat a už vůbec ne ustupovat.
" Ty se ještě ptáš za co to je? Málem si zabila Mary a to hlavní zabila si její matku.."
" Cože? To Mary zabila svou matku, proto jsem ji chtěla zabít. Je to psychopat nic jinýho!"
" Mary měla pravdu, děláš nám jen ostudu!" Řekl to s opovržením a odvrátil se ode mě. Tímhle si Mary podepsala rozsudek smrti.
" Víš Michaeli jediný, kdo tu dělá ostudu rase, seš jenom ty." Po těchto slovech se na mě otočil a já s úsměvem pokračovala " Seš nic Michaeli a vždycky budeš." Tímto jeho rozzuřenost ještě víc stoupla a vrhl se na mě. Jenže ho zastavila temnota, která se kolem něho obtočila a ukázala mu, co se doopravdy stalo. Zrovna teď jsem na něho opravdu neměla náladu, takže, když se dozvěděl pravdu, obešla jsem ho a pokračovala po schodech do kuchyně.
" Kate, počkej." Michael mi byl v patách, ale já jsem mu nevěnovala pozornost. Jestli se mi chtěl omluvit, tak to bylo pozdě. " Kate, promiň." Jen jak to dořekl, jsem se zastavila a on do mě málem narazil.
" Víš Michaeli, za co se vlastně omlouváš?" Otočila jsem se na něho a opravdu jsem se na něho koukala, jako na nějakou věž. Oproti mně byl obrovskej a teď, když jsem ještě byla o schod niž, než on, tak jsem si připadala opravdu, jako trpaslík. Opravdu je rozdíl, když měříte 160 centimetrů a stojíte proti dvoumetrovýmu chlapovi.
" Za to, že jsem si myslel, že si zabila Maryinu matku."
" Ale Michaeli, tohle mi nevadilo, ale to, že si mi nevěřil. Ještě nejsem tak zvrácená, abych zabila matku své bývalé kamarádky." Chtěl ještě něco říct, ale já jsem se znova vydala po schodech do kuchyně a nevnímala ho. A jako na schvál v kuchyni seděla Mary a usmívala se na mě. Pravou ruku měla zázrakem na svém místě a já ji hned chtěla znovu urvat. Vzala jsem nůž a začala si krájet chleba, a kdyby držela hubu, možná bych se dokázala ovládnout. V kuchyni byl i Michael a napjetí v místnosti se dalo snad krájet.
" Kate, odpouštím ti. Tohle se mohlo stát komukoliv a.." Ani to nedořekla a já jsem po ní vrhla nůž. Měla opravdu štěstí, že se jí zabodl do ramena, ale opravdu se mi ulevilo. Usmála jsem se a podívala na Michaela, kterému na tváři zářil úsměv doplněný prodlouženými špičáky.
" Seš normální?" Křikla na mě Mary, ale než jsem stačila něco říct, Michael začal mluvit.
" Je normální a ty máš štěstí, že nedokončím její práci. Ještě jednou mi budeš lhát, skončíš, jako ta služka, co vyskočila z okna. Je ti to jasný?!" Řekl vážně a čekal na odpověď, která se mu dostala v podobě přikývnutí.
Erik
Seděl jsem na posteli a nedokázal se přimět otevřít dopis. Na obálce bylo napsáno

Erik

Po několika minutách jsem ho nakonec otevřel a opravdu jsem nemohl uvěřit, co tam bylo napsáno. Byla tam napsána řeč na zítřejší Míšin pohřeb. A byl tu i druhý dopis, který byl věnovaný mě.
Bylo v něm napsáno:

Milý Eriku
Ani nevím, jak začít. Nejspíš teď plánujete, jak mě zabijete a já opravdu doufám, že se Vám to podaří.
Žít ve světě, kde ti nemůžu být nablízku, nemůžu tě obejmout, políbit to prostě nedokážu. Tvůj úsměv, který mi vždy pomohl v těch nejtěžších chvílích, mi teď způsobuje neuvěřitelnou bolest. Pouhá vzpomínka na tebe a při tom tě nemít u sebe mě dohání k šílenství. Asi si myslíš, že k tobě už nic necítím, ale to se pleteš. Mé city k tobě se nezměnily a nikdy se nezmění. Budu vždy s tebou a nikdy na tebe nezapomenu.
Avšak nejvíce lituji, že jsem ti neřekla ty pouhá dvě slov, která by možná všechno změnila. Miluji tě Eriku a vždy budu.
S láskou Tvá Kate

Nedokázal jsem se ubránit slzám a do ticha zašeptal " Já tebe taky, Kate."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Selené Selené | Web | 8. dubna 2012 v 11:55 | Reagovat

jaj to je tak smutnýýý...:-((( krásný díl... nádhernýý..

2 Katka Katka | Web | 8. dubna 2012 v 12:07 | Reagovat

[1]: Děkuju :)

3 mimi mimi | 9. dubna 2012 v 15:19 | Reagovat

moc hezky

4 Anne Anne | 12. dubna 2012 v 15:05 | Reagovat

tak jsme se dočkali :) je to nádhernýýý ...:) a hodně opožděně všechno nejlepší :D:D:D opravdu díky za další kapču :)

5 Selené Selené | Web | 30. dubna 2012 v 7:33 | Reagovat

jaj copak se stalo???

6 Katka Katka | Web | 30. dubna 2012 v 15:40 | Reagovat

[5]: Strašně se omlouvám, ale další kapitolu už mám téměř dopsanou, tak ještě prosím chvíli počkejte

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama