Objetí temnoty - 30.Kapitola

13. května 2012 v 19:27 | Katka |  Má povídka
Přeju hezké čtení



Kate


Vrátila jsem se do Michaelova sídla, ale po tom všem, co se stalo, jsem vůbec nevěděla, co bych měla dělat. Stála jsem před trůnem a myslela, že bych na něm měla sedět já nebo Paul.
Paul. Věděla jsem, že není mrtvý, protože kdyby byl, tak by mě temnota upozornila. A hlavně bych něco cítila. Teda aspoň si to myslím. Přece je to můj bratr, a i když mě nenávidí, tak ho mám pořád ráda a to i přes to, že mě zabil.
Bylo však zvláštní, že jsem ho měla ráda, ale spíš to bylo v hlavě, než abych to cítila. Necítila jsem vůbec nic ani malý náznak štěstí, radosti nebo lásky. Jediné pocity, které jsem cítila, byly zloba, nenávist a pomsta. Asi si říkáte, proč zrovna pomsta a jediné, co můžu říct je. Já nevím. Pomsta byla uvnitř mě hned, jak jsem se proměnila a myslela jsem si, že zmizí, když zabiju nevlastního tátu. A mohu vám říct, že jsem si to opravdu užívala. Jenže mě štvalo, že ho temnota zničila dřív, než jsem se k němu dostala. Opravdu škoda.
" Paní?" Ten hlas mě přiměl otočit se. A když mě to malé stvoření uvidělo, vůbec se nevyděsilo, jen se usmálo. Přešla jsem k němu, a když jsem u něho stála, dívalo se mi do očí. Chlapec, který přede mnou stál, mi moc připomínal Erika a Gabriela.
" Co tu děláš?" Zeptala jsem se a klekla si před něj. Pořád se na mě díval, ale neodpověděl. A najednou mi na tvář položil svou dlaň. V nádherných modrých očích se třpytily slzy a jedna mu dokonce stekla po tváři. Chtěla jsem mu ji setřít, ale on se ke mně přiblížil a objal mě. Jeho drobonké tělo bylo přimáčknuté na mé a vypadalo to, jako mě nechtěl nikdy pustit. Ani nevím, jak se to stalo, ale objetí jsem mu oplácela. Bylo neuvěřitelné držet někoho, tak malého, bezbranného a při tom tak odvážného. Nikdo se ke mně dobrovolně nepřiblížil, spíš se mi vyhýbali a doufali, že mě ani nezahlídnou.
Obličej měl zabořený do mých vlasů a cítila jsem, jak je hladí. Tlukot jeho srdce prozrazoval, že je šťastný a já to vůbec nechápala. Už dlouho jsem neviděla někoho šťastného a hlavně ne v mé přítomnosti. A tenhle chlapeček ve mně probudil zvláštní pocit, že snad nejsem až tak špatná.
" Děkuju." Jeho hlas byl tak milý a upřímný, že jsem tomu nemohla ani uvěřit.
" Za co mi děkuješ?" Odtáhl se a znovu se mi podíval do očí. Tváře měl mokré od slz a jeho oči byly úplně stejné, jako ty Erikovy a mě to najednou zabolelo u srdce. Ty oči jako by patřily Erikovi. Erik se na mě díval úplně stejně.
" Proč brečíte?" Teprve, když se mě na to zeptal, jsem si uvědomila, že mi po tvářích stékají rudé slzy.
" To nic není." Řekla jsem a usmála se. A on se usmál taky a teprve v tom momentu mi došlo, že je to ten chlapec, kterému jsem uzdravila nohy. Nechápala jsem, že jsem ho nemohla poznat. " Jak se jmenuješ?"
" Já jsem Repromis." Jméno vyslovil s úctou a hrdostí.
" To je hezké jméno a hod…"
" Katerina." Michaelův hlas mě přiměl se zvednout a zakrýt Repromise vlastním tělem.
" Michaeli." To bylo jediné, co jsem řekla, ale aspoň se mi to povedlo říct normálně.
" Co ten tady dělá?" Michael byl rozčílený a mě bylo jasné, že Repromis není jen tak obyčejný chlapec a hlavně to, že ho Michael zná.
" Kevin se jen přišel zeptat, kdy proběhne pohřeb krále."
" Kevin?" Zeptal se Michael a stočil pohled zpět na chlapce, který na sobě nedal nic znát. Stál za mnou a jen mu byla vidět hlava. Od první chvíle, co se Michael objevil, mě držel za ruku a pokaždé, když Michael promluvil, ji stiskl ještě víc.
" Ano Kevin."
" Aha. Jen jsem si ho s někým spletl."
" Kevin už stejně musí, tak ho půjdu doprovodit. Teda jestli ti to nevadí."
" Vůbec ne." Řekl a hned se vydal do svého pokoje.
" Až se vrátím. Mám pro tebe malé překvapení." To ho přimělo se otočit s úsměvem a mě hned došlo, že věděl, o čem mluvím.
" Budu se těšit." To byly jeho poslední slova a odešel.
Otočila jsem se na Repromise a on si jen oddychl. Musela jsem se usmát a vzít ho do náruče. Jednu ruku mi dal kolem krku a usmíval se od ucha k uchu, což mu vytvořilo malé ďolíčky ve tvářích.
" Kam to jdeme?" Zeptal se, když jsme vyšli ze sídla.
" Odvedu tě domů."
" To nemusíte, už jste toho pro mě udělala hodně. Moc vám za to děkuju."
" Nemusíš mi děkovat Repromisi." Usmála jsem se a pokračovala dál z kopce pokrytým trávou. Všechno na této straně bylo krásně, bez jediné chybičky a snad jen kvůli vládě tu nebydlelo víc upírů.
" Vy se jmenujete Katerina?"
" Ano."
" Můj bratr mi vyprávěl o dívce jménem Katerina, ale tak ji řekl myslím jen jednou. Jinak jí říkal Kate." Při jeho slovech jsem nemohla dýchat, jako by plíce vypověděli službu.
" A jak se jmenuje tvůj bratr?"
" Mám tři bratry a k tomu ještě dvě sestry. Gabriel je nejstarší, a Jake s Erikem jsou dvojčata, ale nejsou si podobní. Nejmladší sestra je Maggie a pak je Eleanor. To Erik mi o Kate vyprávěl."
" A co o ní říkal?"
" Říkal, že je to ta nejkrásnější dívka, kterou kdy viděl a i přes to, čím vším si prošla je silná a nikdy se nevzdává. Moc mu připomíná naši maminku. Prý má stejné vlasy, jako mívala ona.
Kate má moc rád, ne proto, jak vypadá, ale proto, že vždy má svůj názor, nehraje si na nic víc, dokáže s ní mluvit o všem, ona ho dokáže rozesmát kdykoliv a hlavně ho nikdy neodsuzovala, jaký je nebo čím vším si musel projít. A hrozně moc se mu líbí, když zčervená a to jen kvůli tomu, že je u ní. A kdykoliv na ní jen pomyslí, rozbuší se mu srdce a nedokáže myslet na nic jiného, než na její zelené oči, které tak moc miluje a i kdyby se stalo to nejhorší na světě, nikdy by ji neopustil a hlavně by ji nikdy neodsuzoval. Erik opravdu Kate miluje, a když o ní mluvil, nepoznával jsem ho. Kdykoliv řekl její jméno, tak se usmál a v jeho očích byla ta jiskra, která se objeví u každého, který potká osobu, kterou miluje.
Chtěl bych Kate poznat Katerina a Erik mi to i slíbil, ale neobjevil se tu už týden. Jen sem chodí Gabriel, aby se ujistil, že jsme v bezpečí, když jsme odešli od naší Paní. Stýská se mi po nich Katerina a ani nevědí, že chodím, že se konečně můžu stát válečníkem, jako jsou oni." Všechno, co řekl, mi způsobilo, že jsem cítila žal, který mě spaloval ze vnitř. Nic z toho, co Repromis řekl, jsem nevěděla a už po druhý v tento den jsem brečela. Jenže slzy se změnily, už nebyly rudé, ale černé, jako všechno v mém životě. Všechno se zahalilo do černé a já už nedoufala, že se to změní.
" Oni sem za vámi přijdou, Repromisi. Nikdy by vás neopustili." Jako mě. To už jsem nedodala.
" Snad máš pravdu Katerina." Otočil se na mě a volnou rukou mi setřel slzy, které na jeho ruce vytvořily černé šmouhy.
" Určitě mám. A pověz mi, proč už nejste u své Paní."
" Já nevím. Ale Gabriela to rozčílilo, že nemůžeme být u Paní."
" A víš, kde Paní je?"
" Ano to vím moc dobře."
" A odvedl bys mě za ní?"
" Samozřejmě. Gabriel říkal, že je to na druhém konci této země. Tam, kde jsou hory, a před nimi louky pokryté těmi nejkrásnějšími květinami na světě. Vždy nás tam přenesl, abychom nevěděli přesnou cestu. Kdybychom ji věděli, tak by nám hrozilo nebezpečí. Tak mi to říkal."
" To mi stačí Repromisi. Vím přesně, kde to je." Jak jsem ho měla v náruči tak jsem se s ním přenesla na to nejhezčí místo, které jsem kdy viděla. Opravdu louky byly pokryté květinami různých barev a za nimi se tyčily hory. Ani nevím, jak jsem věděla, kde se ukrývá vchod k paní, ale instinkt mě vedl. S Repromisem jsem procházela mezi květinami a volnou ruku jsem nechala, aby se jich dotýkala. Tady jsem se cítila volná a cítila jsem sílu dobra, která mě přemáhala, ale to mi vůbec nevadilo. Věděla jsem, že tu nemám co dělat a květiny mi to dávali najevo tím, že pod mým dotykem uvadaly. Abych neničila další a další, tak jsem se přenesla před jednu horu, přes kterou stékala voda do malého jezera. Jak jsem se dívala na tu krásu, ani jsem si neuvědomila, že za mnou někdo stojí. Kdyby mi to Repromis nezašeptal asi bych tam jen tak stála.
Otočila jsem se a můj pohled se upřel na postavu oděnou do volných světle modrých šatu. Hned jsem věděla, že je to Paní, ale nemohla jsem se na ni přestat dívat. Kudrnaté blond vlasy měla rozpuštěné a jen přední prameny měla sepnuté v copánkách na temeni hlavy. Ale můj zrak upoutaly její oči, které byly krvavě hnědé a přes to z nich vyzařovala vlídnost a hlavně dobro.
" Nejsi zde vítána, Katerina z rodu Rodrigů." Její hlas byl milý a vůbec nezněl naštvaně nebo varovně.
" To mi je jasný, ale žádám, aby zde mohl zůstat Repromis a jeho dvě sestry."
" Tvou žádost zamítám. Nejsou zde vítáni."
" A to z jakého důvodu?"
" Nebudou zde sourozenci osoby, která se zapletla s tebou. S upírkou, která jen roznáší smrt a i samotné peklo by ji nepřijalo." Repromise jsem postavila na zem a přenesla jsem se k ní a uchopila ji pod krkem. Poslední dobou má velmi oblíbená činnost.
" Pozor na jazyk. Paní." Řekla jsem s opovržením, ale pokračovala jsem dál. " Jestli je tu nenecháte, přísahám, že sem přivedu Michaela a všechny vás tu pozabíjím a je mi jedno, že tu zemřou děti a nevinní lidé, ale veškerá vina padne na vaši hlavu. Rozuměla jste?" Jen, jak jsem to dořekla, mě její vnitřní síla odhodila a já přistála na jednom balvanu. Hned u mě byla a jako já ji předtím, mě vzala pod krkem a zvedla mě.
" Tady mi nikdo nebude rozkazovat. A už vůbec ne nějaká svině, která zabila svého otce."
" Nevlastního." Řekla jsem a kopla ji. Ani nevím, kam to bylo, ale pomohlo to, aby mě pustila. " Víte, chtěla jsem, aby to šlo po dobrém, ale vybrala jste si špatnou cestu. A jediné, co vám mohu říct, Erik mě přestal milovat, hned, jak jsem zabila svého nevlastního otce. Už mu na mně nezáleží."
" Ale, jak ti mám věřit, že sem nepřivedeš Michaela?"
" Nemůžete mi věřit, ale musíte brát v úvahu, že jsem vás nezabila." Usmála jsem se a přešla k Repromisovi, který se na mě nevěřícně díval.
" Víš Katerina. Chytla ses do pasti." Po tomhle se usmála a popadla Repromise a zmizela. V tu chvíli se kolem mě objevil asi tucet válečníků. Byla pravda, že všichni byli pěkní, ale byla škoda, že je teď budu muset zabít.
" Ale chlapci. Takhle to nemusí být." Snažila jsem se o milý hlas a překvapilo mě, že se mi to podařilo. Ještě jsem se usmála a to už se na mě jeden válečník vrhl. Pravej hák ho trochu zarazil a to mi pomohlo, kopnout ho do kolena. To se mu nepřirozeně zkroutilo a válečník spadl na zem. V ten moment se na mě vrhli další.
Ani si nepamatuju, kolik jsem dostala kopanců a pěstí, ale ty rány byly skvělí. Bolest mi nevadila, a jak jsem se dívala na válečníky, kteří neváhali dát pěsti holce, tak těm to přinášelo radost. Snažila jsem se nepoužívat temnotu a ani jsem ji nepotřebovala. Nejdříve se na mě vrhli dva válečníci. Jednomu jsem vykloubila rameno, ale ten hajzl si ho hned nahodil zpátky, ale i to mi získalo trochu času navíc. Ten druhý mě dostal na zem asi dvěma pěstmi a byl to takovej srab, že do mě hned začal kopat. V jednom kopu, který byl mířený na břicho, jsem ho chytla za kotník a zkroutila ho. To válečníka hned povalilo na zem a ten hajzl, když padal, mi vrazil nůž do ramena.
Nůž jsem si ani nestihla vytáhnout a ten s tím vykloubeným ramenem mě kopl do zad. Musela jsem se zvednout, ale se zlomenými žebry to opravdu moc nejde. Aby už to měli za sebou tak do boje se připojili další tři. Jedna chvilka nepozornosti mi pomohla se postavit a vrhnout se na Vykloubený rameno. Skočila jsem mu na záda, omotala mu nohy kolem pasu a zakousla se do jeho krku. Jeho křik mi zlepšil náladu, ale neměla jsem čas si to vychutnat, tak jsem si vytáhla nůž z ramena a tomu šmejdovi podřízla krk. Seskočila jsem z něho a vrhla se na ty sraby.
Asi popisovat vám, jak jsem urvávala nohy, ruce a jednou jsem dokonce urvala hlavu a to ani nevím, jak se mi to povedlo, ale bylo to vzrušující. Ale nebojte se. Většinou umírali rychlou smrtí. Nebyla jsem zas taková, že bych všem urvala aspoň jednu nohu, to se stalo jen tehdy, když jsem opravdu neměla na vybranou. Však nezabila jsem všechny. Umřelo asi sedm válečníku, z toho třem chyběla noha nebo ruka. Jeden byl bez tý hlavy, a když jsem ho viděla, přišlo mi to nechutný. Vykloubený rameno byl podřízlej a ten poslední zemřel bodnutím do srdce, po tom hned zmizel v záři a zbylo po něm jen spálené místo. Ostatní byli zranění a doufali, že je nezabiju. Měli štěstí. Dnes umírání bylo dost a za to si mohli jen oni. Nikomu se nemuselo nic stát, kdyby ta mrcha řekla jedno blbé slovo. Ano snad nikoho ještě nezabilo a jí to přišlo tak těžké, že mě hned začala urážet. Tohle opravdu nepochopím.
Když jsem byla na odchodu, popadl mě jeden válečník za nohu. Podívala jsem se na něho a byl to ten, kterému jsem něco udělala s kolenem. Klekla jsem si k jeho hlavě a zadívala se do jeho hnědých očí.
" Zabij mě. Prosím." Nechápala jsem ho. Vždyť koleno se uzdraví a on bude moct žít spokojeně dál svůj život.
" To neudělám."
" Když to neuděláš ty, tak to udělá někdo jiný."
" Uzdravíš se a budeš zase v pořádku."
" Ne nebudu. To koleno se nikdy neuzdraví, aspoň ne tak, abych se mohl vrátit zpět do boje."
" Co to říkáš?"
" Mám zpřetrhané vazy, šlachy a s kloubem je taky něco. To se nikdy neuzdraví."
" Máš rodinu. Chyběl bys jim."
" Takhle je, ale nemůžu ochraňovat. Prosím ulehči mi mé trápení."
" Neulehčím. Tví přátelé zemřeli mou rukou, nemaj šanci se vrátit ke své ženě a dopřát ji teplo svého těla nebo jí říct, že ji milují. Nemohou přijít ke svým dětem a obejmout je nebo svého syna učit v boji. Nemaj tuhle šanci, jako ty a jestli ji nechceš, tak si největší srab na světě. Měl by ses za sebe stydět." Nečekala jsem, co na to řekne, hned jsem se přenesla do svého pokoje v Michaelově sídle. Umyla jsem se v kamenné vaně plné horké vody. Osušila jsem se a vzala si na sebe jen volné rudé tepláky a černé tílko. Ani jsem se nepodívala do zrcadla a přenesla se do Michaelova pokoje. Stál u malé skříňky a zrovna měl na sobě jen volné kalhoty.
Věděl, že tam jsem, ale neotočil se, jen čekal, co udělám. Tak jsem se prostě u něho objevila a v ten moment mě popadl za boky a posadil mě na tu skříňku a při tom mě nepřestával líbat. Tiskla jsem se k jeho tělu a pod jeho dotyky mi hořela kůže. Sebemenším jeho dotykem, jsem ho toužila mít v sobě. A on to moc dobře věděl.
Polibkami pokračoval na mém krku a předení, které vydával, mě přimělo se usmát. Ovinula jsem nohy kolem jeho boků a jen, jak jsem se k němu víc přitáhla, ucítila jsem jeho tvrdou erekci. V tu chvíli se zakousl do krku a uchopil mé ňadro. Prstem začal třít bradavku a z mích úst vyšel sten. Prostě jsem ho musela mít v sobě.
Michael se pořád krmil, ale to mu vůbec nepřekáželo, když mi zase roztrhl tričko. Když to udělal, přestal se krmit a svými ústy začal sát bradavku, kterou dřív zpracovával prstem. Zabořila jsem mu ruce do vlasů a jeho hlavu si přitáhla k té své a začala ho líbat. Jeho polibky byly vášnivé, ale každou sekundou žádostivější. Jak jsem si užívala jeho polibků, ani jsem se neuvědomila, že rukou sjíždí po mém těle níž a níž. A když se dotkl nejcitlivějšího místa, tak jsem mu zaryla nehty do jeho mohutných ramen.
" Michaeli." To bylo jediné, co jsem mohla říct. Jeho úsměv mi prozradil, že mě bude dráždit jenom rukou a to bylo jeho odplatou, za to, že jsem mu lhala. Přivodil mi několik orgasmů, ale mé tělo hořelo touhou mít ho v sobě a Michael mě tím čekáním zabíjel.
Zrovna si hrál ústy s mým piercingem v pupíku, když jsem znovu řekla jeho jméno a řekla slovo, které jsem moc často nepoužívala. " Prosím." To ho zarazilo a s úsměvem ve tváři se na mě podíval.
" Řekni to ještě jednou." Řekl chraplavým hlasem a to mě ještě víc vzrušilo.
" Prosím." Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a na mou prosbu odpověděl tak, že se sehnul a sundal mi tepláky. A jediný pohled, který mi věnoval, mi prozradil, že toho, co žádám, se ještě chvíli nedočkám. Jeho prsty teď nahradil jazyk.
Věděla jsem, že se musí ovládat, ale netušila jsem, že má takové sebeovládání. Já ho rozhodně neměla. Přivodil mi další orgasmy a teprve, když jsem ho znovu poprosila, tak toho nechal a stáhl si kalhoty. Můj pohled hned upoutala jeho erekce a moje tělo po něm zatoužilo ještě víc.
Naklonil se nade mě a pošeptal mi " Jsi první, která o to prosí a to mě dost vzrušuje." Podíval se na mě a chytl mě za stehna. Přitáhl si mě k sobě a pak do mě vnikl. Jen, jak to udělal, tak se ke mně naklonil a odhalil mi svůj krk. Hned se mi prodloužily špičáky a já se jemně do něj zakousla. Jeho krev byla sladká a proudila mi celým tělem. Ale největší uspokojení způsobovaly jeho pohyby.
Držela jsem ho za mohutná ramena, která byla pokryta kapkami potu, a která se napínala každým jeho pohybem. Ani nevím, jak to udělal, ale leželi jsme v posteli na saténových přikrývkách a ani nevím, jak dlouho naše milování trvalo. Ale ani jeden nechtěl přestat. Užívala jsem si jeho dotyků a polibků.
Když bylo po všem, držel mě Michael v náruči a díval se mi do očí. A já jsem si představovala, jaké by to bylo, kdyby tohle proběhlo s Erikem. Ale hned jsem ty myšlenky zahnala a políbila Michaela, který mi polibek oplácel, ale chyběla v něm něžnost, kterou jsem cítila z Erikových polibků.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Evík Šťovík Evík Šťovík | 13. května 2012 v 19:45 | Reagovat

Tak tohle se ti fakt povedlo je to suupeerr ;)

2 Selené Selené | Web | 13. května 2012 v 23:59 | Reagovat

wow..to je překrásná kapitola....

3 mimi mimi | 16. května 2012 v 8:25 | Reagovat

moc hezky :)

4 klara klara | E-mail | 3. června 2012 v 20:17 | Reagovat

wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama