Objetí temnoty - 32. Kapitola 1/2

8. června 2012 v 23:24 | Katka |  Má povídka
Doufám, že sse Vám bude líbit :)




Kate


Stála jsem před Michaelem a má ruka byla zaražena do jeho hrudi. Držela jsem v ruce jeho srdce a byl to opravdu skvělý pocit. Michael se ani nepohnul a jen měl vykulené oči. Naklonila jsem se k němu blíž a do ucha mu zašeptala
" Vzal si mi tu nejcennější věc na světě a nastal čas, abych srovnala skóre."
" Nedělej to.." Jeho hlas byl sotva slyšet, ale nic co by řekl, by nezměnilo to, že dnes zemře.
" Zavinil sis to sám, Michaeli."
" Udělám všechno, jen mě nezabíjej."
" Už je pozdě." Stiskla jsem jeho srdce a podívala jsem se mu do očí, ve kterých měl strach, a to mi přinášelo radost. Usmála jsme se a už jsem chtěla srdce vytrhnout, když mě najednou přemohla neuvěřitelná bolest. Spadla jsem na zem a jen jsem se nechala unášet bolestí. Celé tělo jsem měla v křečích.
Abyste věděli, jak asi jsem se cítila, tak stačí, abyste si vzpomněli, jak bolí křeč v lýtku a teď si ji představte, že ji máte po celém těle. Je to opravdu bolestové.
Michael se hned zahojil a hned ke mně přistoupil. Uchopil mé vlasy a začal mě táhnout směrem ke sklepení. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale každým pohybem má bolest sílila a připravovala mě o sílu. Jenže představa, co mi budou dělat ve sklepení, mi dodávala trochu síly a toho jsem musela využít. Vůbec mi to nepomohlo, a když mě Michael táhl po schodech, myslela jsem si, že mi snad zlomí páteř, jak nárazy do jednotlivých schodů byly tvrdé. Nakonec má cesta skončila tak, že pustil mé vlasy a má hlava spadla na hranu jednoho schodu. Ještě než jsem upadla do temnoty, uviděla jsem tvář Michaela, která byla zkřivená zlostí, a snad poprvé ve svém životě, jsem z něho měla strach.



Paul



Nesouhlasil jsem, abychom připravili Kate o sílu, ale na můj názor nikdo nebral ohledy. Když souhlasila Sophi, prostě se to muselo udělat. Už jenom kvůli tomu, že měla moc, která připraví dotyčného člověka o sílu a tím se naskytne možnost, jak ho zabít. Ale háček byl v tom, že potřebovala krev toho člověka a já jsem byl jediný, kdo by mohl krev poskytnout.
Krev jsem jí nechtěl dát, ale i přes můj nesouhlas, Sophi nezabránilo krev odebrat. Stačilo opravdu její malé škrábnutí a Kate byla odsouzena.
" Hotovo." Řekla Sophi a tím mě vytrhla z myšlenek. Podíval jsem se na ni a hned jsem toho začal litovat. Usmívala se a já jsem jí chtěl opravdu něco udělat. A tak jsem řekl
" Co se vůbec stalo se sílou Kate? Přece nemohla jen tak zmizet." Nebyl jsem překvapený, že mi nikdo nedokáže odpovědět. Jak nikdo neznal odpověď, otočil jsem se na Aimee, která se opět smála. Nejradši bych vzal tu její hlavu a umlátil ji o zeď.
Ani jsem si neuvědomil, že vrčím, a kdyby si přede mě nestoupl Jake, asi bych to opravdu udělal.
" Paule." Když jsem nijak nereagoval, Jake zvýšil hlas. " Paule!"
" Jsem v pohodě. Jen nechápu, proč pořád posloucháme Ai…" Větu jsem nedokončil a prostě jsem spadl na zem. Nic jsem nevnímal a jen jsem se díval do stropu. Necítil jsem nic, jen neuvěřitelnou bolest. Byl jsem v hrozných křečích a nedokázal jsem se ovládat. Najednou jsem začal křičet a teprve, když jsem před sebou uviděl Jakeův obličej, dokázal jsem se trochu uklidnit. Něco na mě mluvil, ale já jsem ho vůbec neslyšel, jen jsem se díval do jeho očí a to mi úplně stačilo. A když jsem si myslel, že je konec, obrátila se mi hlava a tím se mi zlomil vaz. Propadl jsem se do temnoty a cítil jsem se volný, ale tento pocit netrval dlouho.
Viděl jsem tmu a v jednu chvíli mě obklopili nějací přízrakové s rudými očima. Tohle by snad vyděsilo všechny a hlavně to, že jeden na mě začal mluvit.
" Bratr Kate. Zajímavá to věc. Konečně si můžem s někým pohrát." Ten hlas byl strašidelnej, jako z nějakého horroru. Byl hrozně hluboký a kdykoliv promluvil, otřásl jsem se.
" Co ode mě chcete?" Řekl jsem a překvapilo mě, že můj hlas zněl klidně.
" My si chceme jenom pohrát Paule. Čekali jsme na tebe dlouho. Jak si nám posledně utekl, jsme neměli žádnou zábavu, kromě tvé sestry Sophi, ale ta se bála jako nějakej ratlík." Zasmál se a to mě přimrazilo na místě. Znělo to, jako by příbory přejížděli po talíři, bylo to hrozný.
" Neměli bychom mu ubližovat. Kate se to nebude líbit." Teď mluvil dívčí hlas a z něho nešel strach. Zdálo se mi, že byla milá, mluvila jako nevinné dítě.
" Ale Kate tu není! A nic hrozného mu neuděláme, jenom si s ním trochu pohrajem." Teď zase mluvil ten s tím hrozným hlasem a přiblížil se ke mně tak, že jsme od sebe byli pár centimetrů. Zavřel jsem očí a představoval si to nejhorší, třeba lámání rukou a nohou, ale nic se nestalo. A po chvíli mi došlo proč. Otevřel jsem oči a přízrak pořád stál přede mnou, ale ani se nepohnul.
" Ismaeli." Katein hlas ho přiměl se otočit a bylo na něm poznat, že se bojí.
" Katerina." Jeho hlas už nezněl, tak strašidelně, ale pořád z něho šlo slyšet zlo.
" Opět jsi mě zklamal Ismaeli."
" Omlouvám se, al…"
" Já jsem mu říkala, ať vašemu bratrovi neubližuje." Opět mluvila ta s tím milým hlasem, ale jen jak se na ni Kate podívala, přestala mluvit.
" Ty sklapni, Anito." Kate pomalu přešla ke mně a udělala to, co mě nikdy nenapadlo. Objala mě. Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, ale nakonec jsem jí objetí oplatil. Držel jsem ji pevně a ona mě držela tak silně, že jsem se chvílemi ani nemohl nadechnout.
" Kate." To bylo jediné, co jsem dokázal říct. Byl jsem rád za ten okamžik, ale pořád jsem tomu nemohl uvěřit.
Jenže když se odtáhla a byla obklopena těmi všemi přízraky, působila opravdu strašidelně. Ale pořád jsem v ní viděl tu starou Kate, i když už neměla ty zelené oči a hnědé vlasy a v tu chvíli mi bylo jasné, že i kdyby udělala tu nejhorší věc na světě, pořád ji budu milovat. Ale otázka byla, jestli mě ona má alespoň trochu ráda.
" Co tu děláš?" Zeptala se lhostejně.
" Já nevím. Myslel jsem, že ty to budeš vědět." Podívala se na mě a usmála se. Její úsměv odhalil bílé špičáky, které se pomalu prodlužovaly.
" Je to jednoduchý. Prostě si umřel."
" Ale jak?"
" Myslím, že to udělala Sophi. A to v tý nejhorší chvíli, kterou si mohla vybrat."
" A to v jaký?"
" Řeknu to takhle. Michael by už mohl bejt mrtvej."
" Ale ona sebrala sílu tobě, ne mě."
" Jenže my jsme dvojčata Paule. A tím pádem jsme nějakým způsobem spojení."
" Takže, co se stane tobě, stane se mě?"
" Myslím, že ano. Ale teď mi řekni. Napadlo vás, kam moje síla zmizí?" Podívala se na mě výsměšně a trochu se ke mně přiblížila.
" Ano, ale nikdo na to neznal odpověď."
" Přejde do člověka, který ji odebral. A jestli to udělala Sophi, tak ji ta temnota zabije. Nemá sílu ji přemoct." Vyhrkla a já nemohl uvěřit, jak lehce to mohla říct.
" Tak si ji vem zpátky!" Zvýšil jsem hlas a nechápal jsem, proč mě to tak rozčílilo. Asi proto, že mě Sophi zabila, ale nebyl to úmysl a byla to moje sestra. Radši bych měl zabít Aimee napadlo mě.
" Vezmu si ji, ale až se probudím. A než se to stane, Sophi bude mrtvá."
" Vždyť můžeš kdykoliv odejít?"
" Bez svojí sily nemůžu a popravdě řečeno, se mi nikam nechce."
" Ale jestli Sophi umře, tak tě nikdo nezabije." Podle jejího pohledu bylo jasné, že se zamyslela a po chvíli otráveným hlasem řekla. " Tak fááájn. Ale řeknu ti, že až se vrátím, tak mě Michael bude mučit a to bys chtěl?" Než jsem stačil odpovědět, pokračovala dál a její pohled byl smutný. " A ještě jedna věc. Zítra je pohřeb našeho pravého otce, takže byste měli šanci proniknout do sídla."
" Proč mi tohle všechno říkáš?"
" Protože chci zemřít Paule a vy jste moje jediná šance." Když se otočila a pomalými kroky procházela temnotou, která před ní ustupovala a tvořila různé obrazce. Ale ještě, než zmizela, řekla " Jsi úplně stejný, jako náš otec Paule." Pak se otočila a podívala se mi do očí. Po tvářích jí stékaly černé slzy a pak řekla " A neboj se. Nenechám tě tu. Nikdy bych tě tu nenechala." A prostě zmizela a já jsem se znovu propadl do temnoty.



Kate



Když jsem se vrátila z temnoty, nemohla jsem dýchat a myslela jsem si, že se mi snad roztříští hlava. Vůbec jsem se nepohnula, protože mě Michaelův pach štípal do nosu. Ruce jsem měla připoutané železnými pouty, která byly přichyceny u zdi řetězem.
" Vím, že jsi vzhůru. Tvoje srdce bije rychleji." Na jeho hlas jsem nijak nezareagovala a to jsem neměla dělat. Najednou mě uhodil do obličeje a hlava se mi zvrátila do zadu.
" Jsi neuvěřitelnej srab, Michaeli." Otevřela jsem oči a uviděla ho s řetězem v ruce. Hned jsem věděla, co se bude dít, a pokud se mi nevrátí síla, tak nejspíš zemřu. Když jsem si uvědomila ten nesmysl ohledně smrti, začala jsem se smát, ale můj smích brzy zastavila další Michaelova rána do obličeje. Ale tentokrát mě uhodil rukou, na které měl omotaný železný řetěz a ten mi rozsekl rty. Vyplivla jsem krev a bylo mi líto Paula, který tohle bude prožívat hned, jak se vrátí z temnoty.
" Nechápu, čemu se směješ." Řekl rozzuřeně, vzal mě za vlasy a pomocí nich mě postavil na nohy." Podlamovala se mi kolena a veškerou zbývající sílu jsem vyčerpala, abych se vůbec udržela na nohou. Tento pocit mi připomněl chvíle po chemoterapii, bylo to úplně stejné, jenom se to lišilo v tom, že za to že jsem neměla skoro žádnou sílu, si můžu sama. Ale nelitovala jsem, že skoro všechnu sílu, která mi zbyla, jsem vyčerpala, abych zachránila Paula. A taky se to lišilo v tom, že doktoři mi chtěli pomoct a Michael mě chtěl zabít.
Nenáviděla jsem Michaela a litoval toho, že Sophi už dávno mohla být mrtvá. Jenom kvůli ní bude Paul trpět. Ale vědomí, že ji temnota zabíjí, mi ulevilo trochu od bolesti.
" Směju se tomu, že jenom kvůli Sophi, ještě žiješ." Řekla jsem normálním hlasem a snažila jsem se nevnímat bolest, která vycházela z rozseklého rtu do hlavy.
" To bych jí měl poděkovat."
" Měl bys sis pospíšit, brzo zemře a hned po ní chcípneš ty." A plivnula jsem mu krev do tváře. To jsem dělat asi neměla, řekla jsem si v duchu, když se Michael rozpřáhl a řetězem mě uhodil. Naštěstí jsem se stihla otočit a řetěz dopadl na má záda. Hned po tom úderu jsem spadla na chladnou zem a vyplivla další krev. Záda mě neuvěřitelně bolela, ale tuhle bolest po chvíli přerušil Michaelův kopanec do břicha. Schoulila jsem se do klubíčka, a když Michael pochopil, že mám dost, odešel a já začala brečet. Tenhle den už poněkolikáté.



Sophie



Všechno se stalo tak rychle, že nikdo nemohl uvěřit, že Paul zemřel. Jake u něho klečel celou hodinu a nikoho k Paulovi nepustil. Ale nejhorší reakce byla, když jsem k němu přistoupila já. Podíval se na mě vražedným pohledem a jen tak mě odhodil na postel a to bez žádného fyzického kontaktu.
Jakea jsem vůbec nepoznávala. Jeho oči byly jasně zelené a podlité krví. Špičáky mě prodloužené a vypadal, jako by mě chtěl zabít.
Jenže to nejhorší se stalo, když jsem se pokusil zvednout. Nohy se mi podlomily a já spadla na koberec. Snažila jsem se vzepřít rukama, ale když jsem je viděla, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Všude jsem měla vystouplé žíly, jako měla Kate. Jenže jsem se cítila neuvěřitelně silná a teprve teď jsem si uvědomila, co tak skvělého láká Kate k temnotě, ale mě to nelákalo, dělalo se mi z toho špatně. A tento pocit zesílil, když z vystouplých žil začala vytékat černá hmota. Propalovala se žilami, masem a jak mi stékala po kůži, tak mi ji pálila. Byla to neuvěřitelná bolest a já jsem jen mohla křičet a prosit ať to přestane. Mezi svými křiky jsem jen slyšela Gabrielův hlas, ale nemohla jsem se soustředit na jeho slova.



Paul



Do svého těla jsem se vrátil hned, jak Sophi začala křičet. Vymrštil jsem se ze země a zhluboka dýchal. Viděl jsem všechny, jak se dívají na Sophi, která se svíjela na zemi a jen křičela. Gabriel se ji snažil uklidnit, ale vůbec se mu to nedařilo. A ani jsem se nedivil.
Ze Sophi vytékala černá hmota a mě hned bylo jasné, že je to Kateina síla. Jak temnota vytékala na kůži, hned ji začala rozežírat. Musela to být hrozná bolest.
" Paule." Jakeův hlas mě přiměl odvrátit pohled od Sophi a podívat se na něho. Pohled od jeho očí mě uklidnil a prostě jsem se nedokázal ovládnout a objal ho. Vůbec ho to nezaskočilo a objetí mi oplatil a mě bylo jedno, že se všichni o nás dozvědí pravdu.
" Jsi v pořádku?" Zeptal se mě a odtáhl se.
" Jenom díky Kate." Její jméno ho zaskočilo, ale nechal to být a jen se na mě díval. Pomalu jsem se zvedl a přešel ke Gabrielovi.
" Gabrieli." Když se na mě podíval, pokračoval jsem dál. " Nemůžeš jí pomoct. Umírá."
" Jak to myslíš?" Řekl nechápavě, ale neodvrátil ode mě pohled.
" Kateina síla přešla do Sophi a ta ji teď zabíjí. Můžeš jen doufat, že Kate si ji vezme dřív, než Sophi zemře."
" Jak to víš?"
" Kate mi to řekla." Nic dalšího jsem říkat nemusel, protože všichni pochopili, že Sophiin život závisí na Kate, kterou teď Michael mučí.
Nevěřil jsem, že jsem s Kate nějakým způsobem spojen, ale bolest v obličeji a následně rozseklý ret mě přesvědčily o opaku. V puse jsem měl krev, kterou jsem polykal, a pak mě najednou něco bouchlo do zad a já zase spadl na koberec. Snažil jsem se bolest nevnímat, ale opravdu to nešlo ignorovat a hlavně ne, když mě někdo kopl do břicha. Schoulil jsem se do klubíčka a držel se za břicho.
" Co se děje?" Zeptal se Jake, který byl hned u mě a snažil se mi nějak pomoct.
" To Kate. Michael ji mučí." Jen jak jsem to dořekl, Jake začal zářit a opět mě svou září obklopil. A v tuhle chvíli mi bylo jasný, že Kate nutně potřebuje svou sílu, jinak zemře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama