Objetí temnoty - 33. Kapitola 1/2

15. června 2012 v 16:52 | Katka |  Má povídka



Sophie


Bylo skvělý, když Kateina síla začala mizet. Najednou bolest začala slábnout, rány se hojily a konečně jsem mohla vnímat Gabriela, který na mě nepřestával mluvit. Ale na druhou stranu jsem nějakým způsobem viděla všechno, co Kate musela udělat, aby si temnotu vzala zpátky. Bylo to hrozné a byla jsem ráda, že jsem nemusela prožívat bolest jako ona.
Když temnota úplně zmizela, cítila jsem se dobře a za pomoci Gabriela jsem se dokázala postavit. Jenže vidět Gabriela se zraněními, která patřila mně, bylo strašné. Nechtěla jsem po něm, aby mě uzdravil, zvládla bych to sama. Teda aspoň jsem si to myslela.
Horší pohled byl však na Paula ležícího v Jakeově náručí. Měl úplně stejná zranění, jako Kate. Bylo to strašný. Na ruce měl kousnutí, které na některých místech odhalovalo kost. Pravá ruka byla v nepřirozené poloze. Bylo vidět, že ji má zlomenou a byla snad delší díky tomu, jak bylo vykloubené rameno. Rozepnutá košile odhalovala modřiny na trupu, způsobené zlomenými žebry.
Ale nejhorší bylo, že jsem za to mohla já. Kdybych neposlechla Aimee, tak by se nic nestalo a teprve teď mi došlo, že to nemělo cenu. Odebrání Kateiny síly mělo proběhnout v době, kdy bychom jí byli na blízku a měli šanci ji zabít. Ale teď to nemělo žádný smysl. Škoda, že to nemůžu vrátit, řekla jsem si v duchu.
" Už je ti líp?" Zeptal se starostlivě Gabriel a zesílil svůj stisk na mém boku ještě víc, abych nespadla. Podívala jsem se na něho a musela jsem se usmát, když jsem zjistila, že už skoro vypadá normálně. Na těle měl jen červené fleky, po spáleninách, které se pomalu hojily.
" Jo už je mi fajn. Jak je Paulovi?" Podívala jsem se zpět na Paula a bylo zvláštní ho vidět v Jakeové náručí.
" Paul se hojí sám. Byl na tom hůř. Ale něco mi říká, že v tom má prsty Kate."



Erik


Být v pokoji plném čerstvé krve mi opravdu nedělalo dobře. Dlouho jsem se nekrmil a stálo mě to hodně síly, abych se na někoho nevrhl a nevysál ho do poslední kapky. A to všechno zhoršila moje nálada. Stále jsem nemohl uvěřit, že se všechno stalo během doby, co jsem byl na hřbitově, ze kterého jsem přišel taky rozladěný.
Když jsem se vrátil, Sophi rozežírala černá hmota vytékající z jejího těla - hrozný pohled - a Paulovi se samovolně vytvářela zranění. Bylo štěstí, že ho Jake dokázal trochu uklidnit, ale i tak to bylo děsivé. Hned jsem věděl, že za to může Kate, ale představa, že tak trpí, mě doháněla k šílenství. A nejhorší bylo, že jsem nemohl nic dělat.
Byl jsem opravdu rád, když všechno skončilo a všichni byli " v pohodě". Paulovi chvíli trvalo, než se vzpamatoval, ale potom nám všechno řekl. Jenže nevěděl, jak dlouho Kate bude v temnotě a podle toho, co věděl, se dalo očekávat, že se jen tak nevrátí. A jediné, co Paul věděl s jistotou bylo, že až se vrátí, Michael ji bude opět mučit.
" Tak co budeme dělat?" Zeptala se Sophi, ale neptala se nás, ale Aimee. Opravdu jsem nechápal, jak jí ještě po tom všem může věřit.
" Jestli zítra bude Torinův pohřeb, tak tam Kate bude. Pohře svého otce by si nenechala ujít." Usmála se a podívala se na každého v pokoji.
" Takže vy říkáte, že máme jít do Našeho světa a pokusit se dostat do Michaelova sídla?" Řekl Jake nechápavě a pokračoval dál. " To je sebevražda! Zítra sídlo bude ještě víc hlídáno, než kdy předtím."
" Jenže Kate říkala, že bychom měli šanci." Lhostejnost v Paulově hlase mě udivovala, a když se na mě podíval, jeho oči byly mrtvé.
" Jak můžeme Kate věřit?" Jake byl rozčílený a nebylo se mu čemu divit.
" Kate chce za každou cenu zemřít, a kdyby nás chtěla zabít, dávno by to udělala."
" Paul má pravdu." Vmísil jsem se do hovoru.
" Ale nemáme žádnej plán." Řekla Sophi.
" Máme na to celej den, ale jestli chceš přežít, Sophi. Tak by ses měla naučit alespoň trochu bránit. Jinak tě Kate zabije v první minutě." Jen jak to Paul dořekl, usmál se. Jak jsem se na něho díval, připadalo mi, že to není ten Paul, kterého znám.6
" Takže to uděláme takhle." Začal Gabriel a všem rozdal úkoly. A nikdo jiný, než on se nemohl pasovat do role Sophiina učitele.



Michael


Celý den zařizovat pohřeb otce, který ani nebyl váš vlastní, je opravdu vyčerpávající. Ale pravdou je, že i když Torin nebyl můj otec, měl jsem ho tak rád. Kdo by taky neměl? Řekl jsem si. Torin mě vychoval, jako vlastního a naučil mě vše, co znal. Torin byl nejlepší bojovník a byl hlavním učitelem zdejšího tábora, kterým prošli jen ti nejlepší, ale někdy se zde učily i dívky, ale to byly výjimečné případy. V Našem světě byla role ženy velmi jasná: Přiveď na svět, co nejvíce potomků, postarej se o ně, udržuj pořádek v domácnosti a vždy svého muže přivítej s otevřenou náručí. Mým neoblíbenějším bodem byl ten poslední, ale byl řečen špatně. Spíš by tam mělo být: a vždy svého muže přivítej s roztáhnutýma nohama. Jak jsem na to myslel, usmíval jsem se
" Máme problém." Maryin hlas mě vytrhl z myšlenek a donutil mě, abych se na ni podíval. Mary byla vysoká a velmi štíhlá. Někomu by se její postava líbila, ale mě ne. Prsa měla malá a zadek neměla žádnej. Aspoň kdyby měla pěknej zadek, ale jinak byla opravdu hezká. Dlouhé rudé rovné vlasy měla vyčesané do culíku a tím se zvýraznil její obličej, kolem kterého byly spuštěné jen dva pramínky vlasů. Ale čelo skrývala dokonale ostříhaná ofina. Na Mary vás musely fascinovat úplně bílé oči, ve kterých byla prázdnota. V tomhle pohledu byla podobná Kate, v jejích očích byla taky prázdnota, kterou násobila černá barva Kateiných očích, ve kterých se dnes objevil odlesk rudé.
Mary kromě bílých očí nepůsobila nijak strašidelně, teda ne na mě, ale kdykoliv jsem se podíval na Kate, zastavilo se mi srdce. A horší to bylo, když se usmívala. V jejím pohledu nebylo nic, prostě Kate znázorňovala přicházející smrt. A dnes při jejím pohledu, jsem se málem rozklepal, jako malá holčička. Nedivil jsem se jí, nikomu by se přece nelíbilo mučení. Ale představte si tu samou situaci.
Stojíte v temném sklepení a jediné světlo je z pochodní na kamenných stěnách. Díváte se na téměř mrtvou Kate, která nemá vůbec žádnou sílu ani na to, aby se pohnula, a najednou se na vás upřou černé oči s krvavě rudými duhovkami a to všechno zvýrazňují vystouplé žíly pod očima. A k tomu všemu se usmívala. Vypadala jako psychopat přinášející to jediné. Smrt.
" Michaeli!"
" Jakej?" Zeptal jsem se otráveně a uvelebil jsem se v křesle ve své pracovně, která byla především sladěná do rudé a zlaté barvy.
" Kate zabila několik válečníků."
" A důvod?"
" To nikdo neví."
" A čí to byli válečníci?" Byl jsem znuděný a vůbec mě nezajímali nějací mrtví válečníci.
" Paní." To jediné slovo ve mně vzbudilo takový odpor, že bych nejradši Mary odtrhl ruku, jako předtím Kate.
" Paní pokud vím, zmizela." Pokus o klidný hlas se nepovedl. A při reakci Mary, která se otřásla, mi došlo, že vrčím.
" To ano, ale Kate nějak zjistila, kde se skrývá. Před chvíli si nějací upíří přišli pro Erikovy sestry a odvedli je."
" Proč jste je do hajzlu nezadrželi?!" Zařval jsem a vymrštil jsem se z křesla. Opíral jsem se o mohutný rudý stůl, jehož hrany a nohy pokrývaly spletence zlata. Maryin výraz mi prozradil, že působím hrozivě.
" Neměli jsme šanci. Hned se odhmotnili. Všichni říkají, že jsou pod ochranou Paní." Mary se bála a podle toho, že utichl veškerý ruch v sídle, bylo jasné, že ostatní se bojí taky.
" Proč jsem nevěděl, že jsou zpátky?" Zeptal jsem se pořád rozrušeným hlasem.
" Nikdo to nevěděl nebo to prostě nechtěli říct. Rodina Andersonů je velmi vážená."
" Ale mě je jedno, jak je jejich rodina oblíbená. Já jsem tady král!" Můj řev způsobil vibrování skel v oknech a Mary o pár kroků ustoupila.
" O tom nikdo nepochybuje." Řekla chvějícím hlasem Mary. A já jsem se nepoznával. Nikdy jsem se takhle nechoval. Jenže jedinou šanci, jak vypátrat Paní, byla Kate. A ta mi rozhodně nebude chtít pomoct.
" Odejdi Mary." Řekl jsem tiše a už trochu klidně, ale když neodcházela, znovu jsem zařval. " Vypadni!" Ani nepoužila dveře, jen se přenesla, aby co nejdříve byla ode mě pryč.
Posadil jsem se zpět do křesla a chvíli jen tak koukal před sebe. Bylo jasné, že Kate mi nepomůže, ale taky proč bych měl Paní hledat? Je to zbytečný. Zítra bude Torinův pohřeb a týden po tom budu korunován novým králem, ale to musím nejdřív zabít Sophi a vzít si Kate za ženu. Tak to bude velmi vyčerpávající týden, řekl jsem si.



Kate


Temnota byla úžasná. Proudila do mě, hojila všechny rány a dodávala mi sílu. Jenže opustit ji, bylo těžší, než jsem si myslela. Kdo by taky chtěl opustit místo, ve kterém se cítíte dobře. V temnotě mi bylo skvěle, cítila jsem se volná a nebyly zde žádná pravidla, která jsem tak nenáviděla. Nikoho jsem nemusela poslouchat a na nikoho se ohlížet.
Představte si místo, kde by vám bylo dobře, a měli jste všechno, co si jen přejete. Mohli byste si dělat cokoliv bez žádných následků a bez žádných obvinění. Chtěli byste z takového místa odejít? Možná po nějaké době, kdy by vás to už začalo nudit, ale rozhodně byste nechtěli odejít hned na začátku.
Jenže nebýt na pohřbu svého otce mi připadalo hrozný. Byl to taky jediný důvod, abych se vrátila. Bylo zvláštní vidět temnotu, která mě nechtěla pustit. Jediné co chtěla, bylo chránit mě. A v tom momentu mi došlo, že temnota mě vůbec neovládá a nikdy mě neovládala. Prostě jsem taková byla už od narození a temnota mi dává jen sílu. A když jsem téměř opustila temnotu, řekla mi jen dvě jediná slova: Proroctví smrti
Nechápala jsem to, a když jsem se probudila na chladné kamenné zemi, zapomněla jsem na to.
Ruce jsem pořád měla připoutané a pouta se mi zarývala do rukou. Pomalu jsem se zvedala a překvapilo mě, že jsem stále byla slabá. Potřebovala jsem krev a to hned.
" Vidím, že si se probudila." Ten jeho hlas jsem nenáviděla. Tak milý a zároveň tak krutý.
" Co tu děláš, Samueli?" Otočila jsem se na něho a oplatila mu jeho úsměv.
" Přišel jsem tě odsud dostat. Ale jestli nechceš mou pomoc…" Už se začala zvedat z kamenného výklenku, ale můj hlas ho zastavil.
" Proč bys to dělal?" Zeptala jsem se ho podezíravě a trochu se k němu přiblížila.
" Protože mi to Michael nařídil." Můj zaskočený výraz ho přiměl pokračovat a přiblížit se ke mně, tak těsně, že jsme od sebe byli jen pár centimetrů.
" Víš, asi ho přešla zlost. Nebo má s tebou jiné plány." Během těch slov mi odemkl pouta a sundal je, ale nepřestával se mi dívat do očí.
" Co s semnou bude teď?" Zeptala jsem se a o pár kroků od něho ustoupila. Třela jsem si zápěstí a překvapilo mě, že rány od pout byly až do masa. Pálilo to, ale snažila jsem se to nevnímat.
" Hmm. Stačí říct jakékoliv přání a já ho splním." Usmál se a hodil mi pytlík s krví. Chytla jsem ho, ale jen sem ho držela a převalovala jeho obsah ze strany na stranu. Po chvíli ticha jsem jen tak bez zájmu řekla.
"Potřebuju do knihovny." Moje prosba ho vůbec nešokovala a jen mi podal ruku.
" Jak si přeješ." Vložila jsem svou ruku do té jeho a nemohla jsem uvěřit, že mu tak hodně věřím.
Samuel mě vedl tajnými chodbami a dost se mi ulevilo, že jsme nevyšli ze sklepení. Všechny chodby byly zachovalé a jen někdy je pokrývaly pavučiny s pavouky, kterých jsem se dost bála. Ozařovaly je jen hořící louče připevněné na zdech. A ve všech chodbách byl černý koberec se zlatými ornamenty, který byl dokonale čistý. Celou cestu jsem se držela Samuelovy ruky a nehodlala jsem se jí pustit.
" Tak jsme tady." Řekl a zastavil se u obrovských dveří z černého dřeva. Ve dveřích byl vyřezaný mohutný strom, který byl rozvětvený do všech stran. Musela to být velmi těžká práce, napadlo mě a při obdivování dveří jsem si ani nevšimla, že je Samuel otevírá. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech.
Knihovna byla rozdělená do tří pater, které podpíraly mohutné sloupy. Do každého patra vedla velká schodiště potáhnutá tmavě fialovým kobercem. Zábradlí bylo mohutné a vypadalo jako z jiného světa. V černém dřevě proudily stříbrný proužky, které se do sebe splétaly v různých obrazcích. Tyto stříbrné pláty proudily ve všem a osvětlovaly celou místnost a nejúžasnější byl lustr z malých kapiček skla, na kterých stříbro taky proudilo. Bylo to úžasný.
Knihy byly v obrovských regálech a bylo fascinující dívat se na proudící stříbro v každém kousku černého dřeva. Knihovna byla vytvořená do kruhu a uprostřed toho všeho bylo jen pár stolů se židlemi. A tento prostor byl ponořen do tmy. Bylo zvláštní, že toto jediné místo bylo oproti tomu všemu tak prosté.
Malými kroky jsem se přibližovala k jednomu stolu a teprve když jsem přešla hranici, kterou osvětlovalo stříbro, pod mými kroky začalo zářit a kolem zůstávala tma. Musela jsem se usmát a v klidu jsem pokračovala dál. Bylo opravdu úžasný tohle všechno pozorovat, a když jsem se posadila na jednu židli, začala také zářit a stůl také. Ale nejlepší bylo, když najednou stříbrné pláty začaly vystupovat ze stolu a vytvářely malou lampičku.
Můj úsměv se rozšířil a zapomněla jsem úplně na všechno. Cítila jsem se skvěle, tohle místo bylo prostě úžasný. Při mém dotyku se lampička trochu odtáhla, ale potom se kolem ní začaly vytvářet malé květinky. Nevěřícně jsem na to koukala a nemohla jsem uvěřit svým očím. Přece tohle nemohlo existovat, říkala jsem si.
" Je to tu nádherný, že ano?" Řekl Samuel uchváceným hlasem a to mě přimělo se k němu otočit.
" Ano to je. Co to vůbec je? To stříbro?"
" Někteří říkají, že je to moc Našeho světa. Někteří zas, že je to síla Paní a jestli zemře poslední člen její pokrevní linie, tohle všechno zmizí."
" A čemu věříš ty?" Zvedla jsem se a přešla k němu.
" Ničemu z toho, Kate. Ale jestli je to síla Paní, tak je to i tvoje síla. Jsi přece ze stejné krevní linie." Kdyby to Samuel neřekl, tak jsem si to ani neuvědomila. Nedokázala jsem mu vůbec nic říct a jen jsem se mu dívala do očí.
Po chvilce ticha tichým hlasem řekl " Už musím jít." A na to hned zmizel. Nechápala jsem všemu, co se mezi námi za tak malou chvíli stalo, ale teď mi Samuel nepřipadal tak špatný. On byl prostě zamilovaný. A nemusíte se bát, do mě určitě ne. Tou " šťastnou" byla Mary.
Ale všechno jsem hodila za hlavu a po jednom schodišti jsem vyšla do posledního patra, kde byly knihy vázány v černé a rudé kůži. Pomalu jsem kráčela po fialovém koberci k jednomu regálu, kde byla tma. Něco mě tam táhlo a doufala jsem, že tam najdu knihu, kterou mi řekla temnota.
Tento kout knihovny byl temný a jen ho osvětlovala hořící louč, kterou jsem vyndala z kovového držáku a pomalu jsem pokračovala dál do tmy. Nevěřila jsem, že půjdu tak dlouho. Do téhle chvíle jsem si myslela, že P je v abecedě nějak na začátku, ale když jsem ho pořád nemohla najít, tak jsem to přehodnotila. Když jsem ho konečně našla, ulevilo se mi, ale zjištění, že budu muset vylézt po malých schůdkách, které jsem samozřejmě nechala na začátku, mě docela pobavilo. Musela jsem se usmívat a louč jsem vložila do držáku, který byl hned naproti regálu. Vyběhla jsem ke schůdkům a jen jak jsem k nim dorazila, uchopila jsem je za drobné zábradlí a rozeběhla jsem se zpět. Naštěstí se daly schůdky posouvat, díky kolejnicím.
" Jestli spadnu, tak aspoň ať umřu. Nechci mít nic zlomenýho." Řekla jsem do ticha a začala jsem si zpívat.
" Asi mi hrabe." Začala jsem se smát a opravdu jsem si myslela, že jsem se zbláznila. Tohle místo na mě mělo špatný vliv.
Vylezla jsem po těch úzkých schůdkách a pomalu jsem se na nich posouvala, dokud jsem se nedostala asi k deseti knihám, které se jmenovaly Proroctví smrti.
Asi si myslíte, že vzít všechny najednou nejde, ale mně se to podařilo. Jenže problém byl jak slézt. Tak jsem zkusila jednu scénu z těch akčních filmů, jak se sklouznou bez problému po zábradlí, a můžu vám říct, že je to pecka. Sice jsem nejdřív nechápala, že jsem to dokázala, ale cestou zpátky jsem se začala usmívat a pobr0ukovat si nějakou melodii.
" Bože. Z tohohle místa musím co nejdřív vypadnout." Řekla jsem a oddechla jsem si, když jsem se posadila na židli a znovu se přede mnou začala vytvářet ta úžasná lampička. Jak jsem chvíli jen tak seděla, cítila jsem se jako dřív. Jakoby tohle místo bylo normální a to okolo bylo prostě nějak zvláštní. Po chvilce uvažování jsem na to přestala myslet a pustila se do čtení knih v černé kůži.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama