Objetí temnoty - 35. Kapitola

5. července 2012 v 21:17 | Katka |  Má povídka
Omlouvám se za spoždění a doufám, že se bude líbit. Přeju pěkné čtení.




Kate

"Katerina. Katerina." Repromisův hlas jsem slyšela z velké dálky, tak jsem si myslela, že utekl, ale v jedné chvíli si ke mně někdo klekl.
" Katerina. Katerina, prosím tě." Repromisův hlas mě přiměl otevřít oči a podívat se do těch jeho plných slz. Byl nešťastný a myšlenka, že ho Michael zabije, mě přiměla bojovat. Musela jsem přece něco udělat, aby Repromisovi neublížil.
"Prosím tě stávej. Musíme jít." Z očí mu stékaly slzy a teprve, když mi jednu setřel, došlo mi, že brečím taky.
" Musíš utýct, Repromisi." Řekla jsem skoro neslyšitelným hlasem a pohladila ho po tváři.
" Ne. Katerina. My musíme jít. Prosím tě vstaň." Říkal pořád dokola, ale žádný jeho pokus mě nějakým způsobem postavit, se nepodařil. Jen jsem ležela a slyšela jeho hlas. " Katerina, Michael nás zabije, už jde." Strkal do mě, ale já jsem nemohla nic dělat. Ani temnota mi nepomáhala, byla jsem jen já.
" Kate, Kate, Kate." Říkal Michael, když se k nám přibližoval. Jeho hlas byl radostný, ale zároveň způsoboval strach. " Nemyslel jsem si, že seš tak naivní. Tvoje smrt bude zbytečná. Zabiju toho kluka za jakoukoliv cenu a ani ty mi v tom nezabráníš." Stačilo, aby tohle řekl a moje mysl začala konečně fungovat. Srdce jsem sice měla na kusy, ale pořád jsem žila, což znamenalo, že srdce k ničemu nepotřebuju. Temnota ovládala celé mé tělo, takže jsem teď místo srdce měla černou hmotu, která se o všechno postarala. Ale na druhou stranu kvůli tomu jsem neměla žádnou sílu. Temnota mě držela naživu a na mě bylo, abych se o zbytek postarala já. Jenže, jak jsem mohla vstát, když jsem sotva hnula nohou? Sebemenší pohyb mi způsoboval bolest a jediné na co jsem dokázala myslet, byl Repromis. Avšak veškeré pokusy se alespoň pohnout se nepodařily. Pořád jsem ležela na zemi a cítila jen uprostřed hrudi, jak se temnota snaží dělat práci srdce. Dařilo se jí to, jenže bylo jasné, že to nebude dělat napořád.
" Víš co Katerina. Zabiju nejdřív tebe, i když by bylo lepší, abys sledovala, jak umírá tenhle malej kluk." Při těch slovech mě vzal za vlasy a uhodil mě pěstí do obličeje. Bolest mi vystřelila do hlavy a pak do celého těla. Michael se smál a ten samý úder několikrát zopakoval. Nejdříve to bylo do obličeje a pak několikrát do břicha. Byl neuvěřitelný srab, jenže já nemohla nic dělat, jen čekat na další rány. Repromis něco křičel, ale jediné, co jsem slyšela, bylo: " Nech ji být!" V jeho hlasu nezněl strach. Jen odhodlanost a síla.
Jednou mezi ranami jsem řekla " Jsi sráč, Michaeli." A zasmála jsem se. Michaela to trochu zaskočilo a pustil mě. Hned jsem dopadla na kolena a jen klečela. Byla jsem k němu zády a pořád se smála. Byla jsem nejspíš v šoku nebo co, ale bylo mi dobře a to bylo hlavní.



Erik


Všichni sledovali, co se děje u hrobky a nikdo nemohl uvěřit vlastním očím. Repromis chodil a Kate se ho pokusila zachránit.
" Musíme jí pomoct!" Řekl Paul a už se chtěl odhmotnit.
" To nejde. Přišli jsme jí zabít. A teď to místo nás udělá Michael." Řekla klidně Sophi a dál sledovala, jak Michael Kate bije.
" A co kdybych zabil já tebe Sophi?" Všichni se podívali na Paula, který se usmíval. Upřeně se díval na Sophi, která se na něho nevěřícně dívala a nevěděla, co má říct. Nikdo nevěděl, co má říct. Všichni věděli, že tohle není Paul a nejen kvůli jeho mrtvému výrazu, ale tohle by Paul nikdy neřekl.
" Tak co na to říkáš?" Řekl a podíval se směrem ke Kate, která klečela na zemi a smála se. Repromis se nehýbal a jen se vyděšeně díval na Michaela.

Kate

Smích mě neopouštěl a Michaela to zaskočilo. Nic nedělal a jen nehybně za mnou stál. Vnímala jsem všech přítomných emoce a nikdo nechápal, co se děje. Všichni mě sledovali a z jejich pohledu se mi dělalo špatně. Byli to jen namyšlení upíří, kteří patřili k těm váženějším. Obyčejní upíři mezi nimi nebyli, protože ty by se na to dívat nedokázali.
" Katerina, právě sis získala odměnu." Řekl Michael laskavě a pomalu přicházel k Repromisovi, který se hrozně bál.
" Michaeli.." Nadechla jsem se a vší silou jsem se donutila zvednout. V kolenou mi zapraskalo a já myslela, že znovu spadnu. " Co kdyby sis vybral někoho k sobě rovného?" Jen jak jsem to dořekla, jsem se sotva nadechla, a když jsem si konečně myslela, že je všechno " v pohodě", spadla jsem zpět na kolena.
Michael se začal hlasitě smát a nahlas řekl " Ty že mi máš bejt rovná? Opravdu dobrej vtip Katerina." Všichni přítomní se začali smát a z toho jejich smíchu se mi udělalo zle. Dávení, které mi stahovalo žaludek, následně vystřídalo prudké zvracení. Zvracela jsem veškerou Michaelovu krev, kterou jsem měla v těle. Každou vteřinou, co se mé tělo zbavovalo jeho krve, jsem se cítila lépe. Bylo zvláštní, že mě oslabovala krev, ale nebylo se čemu divit. Už jsem neměla srdce, tak k čemu krev.
Nevím, jak dlouho jsem zvracela krev, ale když jsem přestala, cítila jsem se skvěle. Jako by se nic nestalo. Zvedla jsem hlavu a podívala se na Michaela, který se nevěřícně tvářil. Nejvíc mě však potěšilo, že v jeho očích byl strach. Usmála jsem se a pomalu vstala.
" Myslím, že teď jsme si rovni, Michaeli." V tichu, které následovalo, jsem slyšela tep každého. U některých byl klidný, ale u většiny srdce bylo zrychleně. Bylo dobré vědět, že se mě bojí. Ale neměli k tomu vůbec žádný důvod. Chtěla jsem zabít Michaela, ne někoho jiného.
" Katerina…" Vyděšený Repromisův hlas mě přiměl se na něho podívat. V očích měl pořád slzy a klepal se strachy.
" Pojď sem Repromisi." Řekla jsem a natáhla k němu ruku. Překvapilo mě, že ani vteřinu nezaváhal. Při cestě si otřel slzy a jen jak ke mně došel, chytl mou ruku. Stoupla jsem si před Repromise a podívala se na Michaela, který se dokázal jen dívat.
Už jsem myslela, že Michael všeho nechá, jenže opět jsem se spletla. Opět. A už mě to docela štvalo. Začal shromažďovat svou sílu a vytvářel magickou kouli.
" Nedělej to, Michaeli." Řekla jsem klidně a dál se usmívala. Jenže Michael nebral mou výzvu vážně a mrštil na mě kouli. Nesnažila jsem se nějakým způsobem bránit, jen jsem tam stála a chránila Repromise. Koule mě zasáhla do hrudi a byl to takový tlak, až jsem o pár kroků ustoupila. Michael neváhal a dál pokračovat vrháním koulí přímo na mě.
Ani jedna koule mi nezpůsobila žádné zranění a každou vrženou koulí se Michael stával zoufalejším. Všichni si mysleli, že každý by zemřel už po jednom zásahu Michaelovy síly, ale dnes jsem je přesvědčila o opaku. Michael se k nám přibližoval. Pořád jsem držela Reprmisovu ruku a byla jsem připravena jednat.
Když Michael vrhnul poslední kouli, která mě zasáhla do břicha, pod tlakem jsem se sehnula a to byla chyba. Michael neváhal ani vteřinu a obrovskou silou mě loktem bouchl do páteře. Bylo slyšet rupnutí tak hlasité, že ho slyšeli všichni přítomní. Jeho zvuk mi zněl v uších a všem bylo jasné, že páteř je zlomená. Spadla jsem na zem a mohu vám říct, že pocit necítit nohy a nemoct s nimi pohnout byl hrozný. Cítila jsem se bezmocná a méněcenná. Nemohla jsem udělat nic, jen tam tak ležet a čekat na poslední ránu. Která ovšem nepřicházela.
Michael mě opět vzal za vlasy - asi se mu to líbilo nebo já fakt nevím - a postavil mě. Když pochopil, že nedokážu stát, chytl mě pod krkem a pěstí mě uhodil do břicha a hned potom do obličeje. Po této ráně jsem opět skončila na zemi.
" Katerina, nechápu, proč tohle děláš. Mohla si mít úplně všehno." Řekl a překročil mě. Neviděla jsem, co dělá, ale podle Repromisova hlasu, jsem poznala, že se Repromis brání.
Temnoto, prosím tě. Pomoz mi naposled. Řekla jsem v duchu a doufala, že mi temnota pomůže. Neuběhla snad ani sekunda a temnota se začala obtáčet kolem místa, kde páteř byla zlomená a já jsem cítila úlevu. Sice jsem nemohla hýbat nohama, ale i přes to jsem byla šťastná. A pak zaznělo lupnutí, jako když vám nahodí vyhozené rameno zpět, doprovázeno prudkou bolestí. Neubránila jsem se výkřiku, který přiměl Michaela se zpět na mě podívat.
" Ty ještě nemáš dost?" Zeptal se znuděně a to mě ještě víc naštvalo. Vzepřela jsem se na rukách a pomalu se postavovala. " Tak nejspíš ne."
" Michaeli, dnes zemřeš." Řekla jsem pobaveně a široce se na něho usmála. Pustil Repromise, kterého před tím držel pod krkem a chladným pohledem se na mě podíval. A pak vše začalo.
Michael se na mě vrhnul a srazil mě na zem. Mlátil mě pěstmi do obličeje, jako největší zbabělec na světě. Nejdřív jsem neděla vůbec nic, ale pak mě to už začalo nudit tak jsem prostě použila svou moc. Temnota vybuchla z mého těla a tlaková vlna odhodila Michaelovo bezvládné tělo. Ve vzduchu zmizel a přemístil se. Jeho štiplavý pach mě škrábal v nosu a hned jsem poznala, že je za mnou. Během obracení jsem mu dala pěsti do obličeje a on mi ji hned oplatil. A začala rvačka. Ani nevím kolik mi Michael dal ran, břicho mě hrozně bolelo a měla jsem vykloubené rameno, které bolelo jako čert. Určitě jsem měla zlomená žebra, od toho jak mě do nich Michael bouchl kolenem.
Michael byl opravdu vynikající bojovník a musela jsem uznat, že řeči, které o něm kolovaly, nelhaly. Byl rychlý, hbitý, ale na druhou stranu po několika úderech byl předvídatelný. Vůbec netuším, kde jsem se naučila takhle bojovat, ale bylo to úžasný vědět, že se dokážu ubránit nějakému srabovi. Ale pak se stalo, co jsem vůbec netušila. Michael měl dýky, a když jsem odrážela jeho pěst mířenou do obličeje, odhalila jsem bok. A Michael toho hned využil. Bodl dýku přímo mezi žebra až po rudou rukojeť.
Moji reakci opravdu nechápu. Každý ví, že dýka by se neměla vytahovat, ale já nejsem každej. Vytáhla jsem ji a vrazila ji Michaelovi do krku. Všechno se stalo v takové rychlosti, že to opravdu nechápu. Rána se mi nezahojila, ale měla jsem sílu, abych všechno dokončila.
Michael padl na kolena a jeho šokovaný výraz mě přiměl k úsměvu. Pomalu jsem za něho přešla a vrátila si rameno zpět do kloubní jamky. Dala jsem mu ruku pod krk, tak abych na druhé straně chytla rukojeť dýky. Stačil sebemenší dotek rukojeti a Michael sípal bolestí.
" Řekla jsem ti, že dnes zemřeš, Michaeli." Zašeptala jsem do jeho ucha. " A ty teď řekneš pravdu."
" O čem?" Řekl chraplivě, jak se mu krví zalévalo hrdlo.
" Pravdu o sobě, Michaeli." Rozhlídla jsem se po všech upírech a nechápala jsem, jak mohou svého příštího vládce nebránit. Dokonce ani vojáci nijak nereagovali.
" Mluv Michaeli." Vybídla jsem ho a trochu otočila dýkou. To jsem asi dělat neměla, protože z rány začalo vytékat dost krve, která mi stékala po ruce. " Dělej!" Věděla jsem, že všichni uslyší, co Michael řekne, i kdyby to bylo šeptání.
" Nejsem syn Torina." Po této větě všichni zatajili dech, a kdyby Michael nepokračoval, začal by rozruch. " Katerina a její dvojče jsou pravými dědici trůnu."
" To mi stačí." Řekla jsem, vzala ho za vlasy a zvrátila jsem mu hlavu, aby se na mě díval. " Sbohem Michaeli." A na to jsem vytáhla dýku a sebejistým tahem jsem Michaelovi podřízla hrdlo. Krev se mu řinula z hrdla a potřísnila mi ruce. Pustila jsem zkrvavenou dýku na zem a pustila ho. Teprve když Michaelovo tělo dopadlo na zem, začalo se něco dít. Někteří se hned odhmotnili, někteří jen tak stáli, ale většina začala panikařit. Utíkali, strkali do sebe a dupali po sobě, ale já jsem jen přešla k Repromisovi, který se neuvěřitelně bál. Zastavila jsem se asi metr před ním, protože jsem nevěděla, jestli se mě bojí a čekala na jeho reakci.
" Katerina." To jediné slovo mě zbavilo obav. Přiběhl ke mně a objal mě kolem pasu. Chvíli jsme tam tak stáli, ale pak jsem ho vzala do náruče a přenesla jsem se s ním do Michaelova sídla, teda teď už do mého.


Erik



Jen tak jsme tam stáli a sledovali prchající upíry. Většina se už přenesla zpět do svých domovů. Ale fakt bylo zajímavé, že Michaelovo tělo nechali na místě, kde ho Kate zabila. Do teď jsem nemohl uvěřit, že je Michael doopravdy mrtvý. Ležel tam celý zakrvácený a vedle něho dýka s rudou rukojetí, kterou při sobě vždy nosil Torin.
" Eriku musíme jít." Pobídl mě Jake a zároveň do mě strčil. Jen jsem se zmohl se na něho podívat. Jako vždy, když jsem viděl Jakeovi jizvy, vzpomněl jsem si na válku. Jake chtěl taky zemřít, jako teď Kate a bylo mu jedno jakým způsobem. Ale teď, když má Paula, je po dlouhé době šťastný a taky se usmívá. Jenže Kate už nic nezachrání, její přání se stane skutečností a já tomu nedokázal zabránit.
" Tak pojď Eriku." Řekl ještě jednou a já jsem nechal nohy, aby ho poslechly. Paul šel před námi a podle jeho chůze bylo poznat, že je naštvaný. Od té chvíle, co řekl Sophi, že by ji klidně zabil, spolu nepromluvili, teda spíš nikdo nepromluvil. Nikdo nemohl nic dělat, nic říct a jen sledovat a čekat, jak všechno dopadne. Naštěstí to dopadlo, jak jsem si přál, ale na druhou stranu, by bylo lepší, kdyby ji zabil Michael, než někdo, kdo ji má rád. A vůbec jsem si nedokázal představit, že bych ji zabil já a ani si nedokážu představit, že u toho budu, až zemře a budu toho příčinnou. Avšak nejhorší na tom bylo, že Repromis měl Kate rád a ona jeho, což naznačovalo, že v Kate je pořád něco dobrého a to přece stálo za záchranu. Jenže tohle si kromě mě a Paula nikdo nemyslel. Z přemýšlení mě vytrhly kapky, které mi dopadaly do vlasů a připomněly mi jeden den, který si budu pamatovat snad do konce svého života.
Byl to jeden z dnů, které jsem trávil pozorováním Kate. Ten den podstoupila chemoterapii a bylo jí zle, jako nikdy před tím. A to všechno zhoršovala nepřítomnost Naly, která byla na jednotce intenzivní péče. Odpoledne Kate propadla depresi a strávila asi hodinu u psycholožky. Když se vrátila, bylo jí ještě hůř, než před tím. Brečela a brečela a jako by její pláč přivolal déšť. Přisedla si k oknu a sledovala plynulý déšť. Bylo zvláštní sledovat, jak se Kateiny emoce promítaly do deště. Kdykoli Kate vzlykla, zazněl hrom.
Asi dvě hodiny seděla nehnutě a dívala se před sebe. Já jsem seděl přímo před ní na balkoně a díval se do jejích očí plných slz a vnímal každičkou změnu v jejím pohledu. A v tenhle moment jsem se do ní zamiloval. Srdce mi bušilo jako o závod a můj mozek říkal: Jdi za ní. Ale mě stačilo tam jen tak sedět a dívat se na ni. Existovala jen ona a já.
A pak se mi v jednu chvíli podívala přímo do očí, jako by věděla, že tam jsem. A nejvíc mě překvapilo, když se usmála a tím jí steklo ještě pár slz. Poté se zvedla a lehla si do postele. Usnula během pár vteřin a já jsem se k ní přenesl. Chytl jsem její bledou ruku, která v té mé byla hrozně malá, stiskl ji a vydržel jsem tam jen tak sedět a dívat se na ni celé hodiny.
" Jsme tady." Gabrielův hlas mě vytrhl ze vzpomínek a teprve, když si Jake ukázal na oko, došlo mi, že brečím a mě to bylo ukradené.
Stáli jsme před dveřmi, které vedli do královského sídla. Byly v zadní části sídla a nikdo sem nechodil, kromě služebnictva, které tudy chodilo dovnitř. Služebnictvo bylo pro šlechtu póvl, nikoho nezajímali, a když se jim něco stalo, nebyl nikdo, kdo by to řešil. Prostě to byla nahraditelná část.
Ohlédl jsem se a můj pohled spočinul na listnatém lese. Nejradši bych se k němu rozeběhl, ale to by nemělo žádnou cenu. Nevyhnu se tomu, co nás čeká.
Gabriel zaklepal na dveře, které se hned otevřely. Stála v nich starší žena, jejíž obličej zdobily vrásky a v jejím pohledu byl strach.
" Vítej, Gabrieli. Pojďte dál." Gabriel jen přikývl a prošel kolem ní a po něm všichni ostatní. Když jsem vstoupil, paní zavřela dveře a zamkla je. A teprve, když jsem ji viděl v září ohně z krbu, všiml jsem si, že má na krku mnoho kousnutí. Byla to jedna z dárců. Dárci byli upíři, kteří byli jen na krmení. Zacházelo se s nimi, jako s nějakými odpadky. Pro upíří společnost to byli vyvrhelové, kterých se všichni stranili a brali je jako nuly. Ale většina netušila, že se dárcemi nestali dobrovolně. Nejčastěji byli krásní, ať už to byla dívka nebo kluk a měli jednoho pána, který si s nimi dělal cokoliv chtěl. Jenže někdy se z častého krmení a mučení stává, že upír najednou zestárne a pak zemře. Důkazem toho byla tato paní, která kdysi byla krásná. Ale to byla i teď. Hnědé krátké vlasy se leskly a dokonale rámovaly ostře řezaný bledý obličej, ve kterém vyčnívaly hnědé oči s odlesky žluté.
" V sídle nejsou skoro žádní vojáci a dlouho tady nebudou." Řekla klidným velitelským hlasem.
" Jak to?" Zeptal se Jake, který byl v těsné blízkosti Paula.
" Katerina je poslala pryč. Za svými rodinami." Nastalo ticho a někteří se na sebe podívali. Aimee, která tu byla taky, se jen usmívala a já bych ji nejradši něčím umlátil.
" Dobře. Potřebujeme nějaký čas. Kde můžeme zůstat?" Z Gabrielova hlasu nebylo nic poznat. Prostě to bral jako úkol.
" Můžete zůstat tady. Nikdo sem nepůjde, nemusíte se bát."
" A kde je Katerina?" Ani nevím, proč jsem se zeptal, ale prostě jsem to nedokázal zastavit. Všichni se na mě podívali, ale já jsem se jen upřeně díval na paní, kterou má otázka nezaskočila.
" Katerina, většinu času tráví v knihovně, do které nikdo z nás nemá přístup a nikdo tam ani nebyl a nikdo z nás neví ani kde je. Ale je s ní Repromis a ten se od ní nehne ani na krok. Vlastně je.."
" A kde je Repromis teď?" Přerušil Jake paní s nadějí v hlase. Byla pravda, že Jake nedal na Repromise dopustit a ani Repromis na něho. Byli si hodně blízcí a nebylo se čemu divit. Jake se o něho staral nejvíc a trávil s ním nejvíc času.
" Repromis je ve svém pokoji, ale nechoďte tam. Nic se mu nestane."


Kate



Opět jsem byla v knihovně a četla si knihy vázané v rudé kůži. To co jsem hledala, jsem dávno našla, ale nebylo to nijak důležité. Ale přes to, jsem Repromisovi knihu ukázala a řekla mu vše, co má udělat. Se vším souhlasil, ale jediné co chtěl vědět, jsem mu neřekla, nebyl k tomu důvod.
Ani nevím, co jsem to četla. To co jsem přečetla, jsem hned zapomněla a po nějaké době jsem do knihy jen koukala. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že mě z nich rozbolela hlava, ale jedna vzpomínka mě přiměla vrátit se do minulosti. Do dne, kdy jsem podstoupila chemoterapii a bylo mi nejhůř v mém životě.
Byl to okamžik, kdy jsem se dívala z okna na déšť a brečela jsem. Jenže pak jsem měla pocit, jako by se na mě někdo díval. Podívala jsem se před sebe a najednou se mi rozbušilo srdce tak rychle, jako když se díváte na člověka, kterého milujete a toužíte k němu jít a políbit ho. Bylo to úplně to stejné, co jsem cítila v blízkosti Erika.
Pamatuju si, že jsem se usmála a bolest prostě z ničeho nic ustoupila. V té době mi to připadala hloupé, ale teď tu byla šance, že tam přece někdo byl a díval se na mě.
Ale to bych měla štěstí, řekla jsem si a zahodila to za hlavu. Měla jsem hodně snů, ale žádný se nesplnil, kromě jednoho. Ten jediný sen byl Erik, kterého jsem ztratila, a to bylo horší, než nějaká chemoterapie nebo zlomenina. Erik mi dal důvod žít, a když ten důvod už není, nemám pro co žít. A už vůbec ne v tuhle chvíli, když v mé hrudi je hnusná černá hmota, která mě drží při životě, ale zároveň mě činí smrtelnou. A za to jsem ráda.
Nikdo by přece nechtěl žít věčně sám s vědomím, že ztratil nejcennější věc ve svém životě.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seléna Seléna | 5. července 2012 v 22:44 | Reagovat

ach já se prostě neubranila slzám:-( užasnééé

2 mimi mimi | 5. července 2012 v 23:07 | Reagovat

moc hezky a myslim si ze nikomu nevadi zpozdeni akorat si kouseme nehty jak se nemuzeme dockat a premyslime jak to bude dal :)

3 Katka Katka | E-mail | Web | 6. července 2012 v 11:48 | Reagovat

Jsem ráda, že Vám to nevadí :) a doufám, že další kapitolu stihnu dřív ;)

4 klara klara | E-mail | 14. července 2012 v 10:54 | Reagovat

krásný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama