Objetí temnoty - 36. Kapitola 1/2

15. července 2012 v 2:28 | Katka |  Má povídka
Tak a je tu další kapitola. Přeju pěkné čtení :)



Paul


Větší nudu jsem snad nikdy nezažil. Pomyslel jsem si. Seděl jsem v tý blbý místnosti a sledoval, jak se Sophi snaží naučit bránit. Fakt jsem nechápal, proč se to vůbec učí, když na Kate nemá. Nikdo z nás na ni neměl. Ale aspoň měla Sophi větší šanci, že vydrží o trochu déle.
Chuť na krev mě spalovala ze vnitř a myslel jsem si, že mi snad vybuchne žaludek. Musím se nakrmit. To jediné mi znělo v hlavě. Byl jsem nervózní, noha se mi klepala neuvěřitelně rychle a dlaně jsem měl vlhké od potu. Bylo to hrozný. Všichni věděli, že možná brzo zemřou, ale i přesto se chovali normálně. Erik ležel na posteli, teda jestli se tomu vůbec může říkat postel. Bylo to jen pár prkýnek stlučených k sobě a na nich špinavá madrace. Divil jsem se, že se to ještě nerozpadlo.
Pak tu byla moje matka a Aimee, kterou bych nejradši zabil. Byl jsem snad jediný, který cítil, že páchne. Její pach mě štípal v nose a bylo to jako něco shnilého. Prostě děs a moje matka se s ní bavila, jako s nejlepší kamarádkou.
Jake před chvílí někam odešel a ani neřekl kam, což byla další věc, která mě opravdu vyváděla z míry. Cítil jsem, že je v pořádku, díky jeho krvi, která mi pořád kolovala v krvi, jenže jsem měl o něho strach a to mě mátlo. Nikdy jsem nepocítil strach, teda až do teď. Ten pocit byl strašný. Žaludek se mi svíral, potil jsem se, uprostřed hrudi jsem měl díru a pokaždé, když jsem se nadechl, to zabolelo. Cítil jsem se zranitelně a prostě nějak divně. A to všechno zhoršoval hlad. Musím někoho zabít, teď hned, jinak zešílím.
" Měl bys jít na čerstvej vzduch." Erikův hlas mě přerušil v myšlení. Díky bohu. " Jinak nás tady udusíš." Řekl, když jsem se na něho podíval. Vůbec jsem nechápal, jak to myslí a nejspíš to můj výraz prozradil. " Víš, naše tělo reaguje na naše emoce. A z tvýho těla sálá strach, takže je tu dost zima." Vysvětlil mi klidně a dál ležel. Nic jsem neřekl a jen se zvedl a odešel. Jen jak jsem vyšel ven, tak se mi trochu ulevilo.
Přecházel jsem sem a tam a vnímal sebemenší zvuky. Šustění listů mě uklidňovalo a konečně jsem dokázal myslet. Jake je v pořádku, takže se nemusím bát. Zatím. A krev potřebuju. Hned. Takže si ji seženu, to je jediná možnost. Usmál jsem se a už jsem byl na odchodu, ale pak jsem ji ucítil. Kateiny emoce byly silnější, než ty moje a to o hodně. Snad všichni to museli taky ucítit.
Jenže její emoce byly zmatené. Mísil se v nich smutek, hněv, beznaděj, ztráta, strach a náznak lásky, ale ta se pomalu ztrácela.
Na sobě měla černé útlé kalhoty, černý rolák, na kterém vynikal stříbrný řetízek s křížkem, který dříve patřil Míše a jako vždy měla boty na podpatku, ale tentokrát to byly kozačky a taky černé. Do obličeje jí foukal vítr, takže za ní vlály její dlouhé kudrnaté vlasy, černé jako havraní křídla.
Kate vždycky chodila v černý, ale teď působila hrozivě. A to potvrdilo i ticho. Všechno utichlo a dokonce jsem slyšel i tlukot svého srdce. Neměl jsem rád ticho, protože naznačovalo, že se něco stane.



Kate


Nemohla jsem tam Michaela nechat ležet. To si prostě nezasloužil i po tom všem, co udělal. Šla jsem pomalu a bála se, co se stane dál. Ani nevím, jak dlouho jsem šla k Michaelovýmu tělu, ale každý krok mi dělal potíže. Vůbec nevím proč, ale jediný, co jsem věděla, bylo, že se brzy zase uvidíme a to bylo trochu uklidňující.
Když jsem k němu konečně došla, chvíli jsem se na něho dívala a pořád nemohla uvěřit, že je mrtvý. I když jsem neměla srdce, pořád jsem něco cítila a myslím, že jediné, co jsem cítila, byla vina za to všechno. A to bylo horší, než cokoliv jiného. Kdybych nebyla, nic by se nestalo, všechno by bylo v pořádku a všichni by si žili šťastně až do smrti, jak to vždycky bylo v pohádkách. Snad se toho šťastného konce dočkám. Pomyslela jsem si.
Naklonila jsem se k Michaelovi a ruce dala pod jeho tělo. Když jsem ho vzala do náruče, hlava se mu zvrátila a z krku vyteklo ještě trochu krve. Nebyl vůbec těžký, byl jako malé nevinné dítě. Když jsem se přibližovala k hrobce, v hlavě mi zněl hlas, který mi říkal, ať tam nechodím, ale Michael si zasloužil své místo v hrobce, takže jsem tam musela.
S Michaelem v náruči jsem došla k velkým dveřím, které se samovolně otevřely a jen jak jsem vešla, se zavřely. Ocitla jsem se v místnosti, která byla vytvořena do kruhu, a uprostřed byl stupínek se stolem z bílého mramoru. Pomalu jsem vyšla schůdky a opatrně položila Michaela na stůl, kolem kterého byl menší stoleček a tři zlaté džbány. Okolo stupínku protékala posvátná voda, kterou se umývala těla mrtvých. Byla průzračná a díky krystalkům na dně se třpytila. Jak jsem se dozvěděla od Selen. Tato voda je tvořena krví všech králů a jejich dětí a nikdo neví, jak je možné, že je jako obyčejná voda.
Párkrát jsem se nadechla a pak jsem Michaela začala svlékat. Všechno bylo nasáklé krví a mě překvapilo, že jsem byla úplně klidná. Připadalo mi to, že bych to už někdy dělala, věděla jsem přesně jak postupovat. Složené věci jsem odkládala na malý stoleček, kterým se snadno dalo manipulovat, a byl dost velký, aby se na něho vešly všechny Michaelovy věci. Když byl Michael nahý, nabrala jsem do tří zlatých džbánů vodu. Pak ani nevím, jak jsem věděla, že stačí zatlačit na malou růžičku vytesanou do mramoru, aby se vysunul " šuplík" se žínkami, ručníky a s nějakými lahvičkami naplněnými voňavými olejíčky. Vyndala jsem pár žínek a zastrčila zpět "šuplík". A pak začala ta nejhorší část.
Nejdříve jsem Michaelovi umyla blonďaté vlasy slepené krví. Pomalu jsem na ně lila vodu a pomocí ruky se z nich snažila smít veškerou krev. Mezi prsty se mi proplétaly hebké vlasy. Zkrvavená voda stékala do žlábků ve stole a pak do posvátné vody, která ji přijala a čistila. Bylo to, jako by ji vítala u sebe a při pohledu na to jsem začala brečet. Pomocí žínky jsem opatrně smívala krev z obličeje, který byl bez jediné vrásky a dokonale hladký. Přes slzy v očích jsem skoro nic neviděla a chvilkami jsem vydala vzlyk. Nedokázala jsem se ovládat, prostě to nešlo zadržet. A pak, když jsem začínala umývat krk, se mé slzy zpustily naplno. Kapaly do rány a mísily se s krví. Byla jsem co nejvíc opatrná, abych mu neublížila ještě víc. Pak jsem umyla zbytek jeho dokonalého, hebkého těla a snažila se zapamatovat si sebemenší jeho detaily.
S potížemi jsem vyndala rudý ručník a jednu lahvičku. Všechno pro mě bylo neuvěřitelně těžký a já vůbec nevím proč. Osušila jsem Michaelovo tělo a jeho vlasy a pak každý centimetr jeho těla potřela olejíčkem s vůní růží. Vlasy jsem mu shrnula do zadu a tím ještě víc vynikl bledý obličej. Než se olejíček vsál do kůže, přešla jsem ke skříni naproti stolu a vybrala oblečení, ve kterém bude pochovaný.
Oblékání bylo snad těžší, než to svlékání, ale možná to bylo tím, že jsem sotva viděla a už jsem neměla vůbec žádnou sílu. Nakonec jsem ho však oblékla do černých kalhot, jednoduché rudé košile s dlouhým rukávem, černého saka protkaného rudými a zlatými nitěmi, které tvořily spletence. Boty se podle upírů nedávaly, nevím proč, ale nechtěla jsem tuto tradici porušovat. Už tak jsem toho spáchala dost.
Když jsem se na něho podívala, byl prostě dokonalý, jako vždy. Nevím, jak se to stalo, ale prostě jsem si k němu lehla a přitulila se k němu.
" Promiň mi to. Prosím tě odpusť mi to Michaeli." Začala jsem, ale nic jiného jsem říct nedokázala. Jen jsem brečela a vzlykala přitulená k jeho tělu a s jeho rukou tak, abych si myslela, že mě drží. To, co jsem cítila, bylo horší, než když zemřela Nala a v ten moment mi došlo, že jsem Michaela měla i přes to všechno ráda, hodně ráda. Vydržela bych tak asi navěky, ale už jsem musela jít. Smrt mě už čeká.
Pomalu jsem slezla ze stolu a ruce jsem Michaelovi složila na hruď. Všechno jsem uklidila a ještě, než jsem odešla, jsem se podívala do jeho klidné tváře a řekla to jediné a myslela to vážně " Brzo se uvidíme, Michaeli." Pohladila jsem ho po tváři, naposled se dotkla jeho vlasů a pak jsem zmizela.



Sophie


Učila jsem se rychle, ale bylo mi jasná, že proti Kate nemám šanci. Svoji moc jsem vůbec neovládala, teda vůbec jsem nevěděla, jestli schopnost budu moct použít. Neuměla jsem s ní zacházet ani se s ní bránit. Kate se svou mocí dokáže všechno, co jen chce, za to já ji nedokážu ani vyvolat.
" Stačí se jen soustředit." Otočila jsem se a podívala se do fialových Aimeených očí.
" Cože?" Zeptala jsem se nechápavě a jediné, co jsem vnímala, byly ty její oči. Bylo to, jakoby mě nějak ovládaly.
" Zkus zavřít oči a napojit se na svou moc. Ona sama tě vtáhne k sobě a pak budete spojeni." Řekla znuděně, jako by to bylo úplně jasný, ale i přesto, že jsem ji nevěřila, udělala jsem to.
Klidně jsem dýchala a hledala jsem v sobě svou moc. Myslela jsem na dobro a doufala, že se to podaří. Od přeměny jsem cítila takový hřejivý pocit uprostřed hrudi a to byl můj jediný záchytný bod. Snažila jsem se k němu nějak dostat, soustředit se na něj. Vnímala jsem svůj tep, koloběh krve a pak se to stalo. V mysli se mi objevila záře a vtáhla mě do sebe. Celé mé tělo zalily síla a teplo a v každém kousku svého tělo jsem cítila příjemné šimrání, jako by se všechno zpevňovalo.
" Sophi, prober se!" Gabrielův hlas mě vytrhl a přiměl mě, abych se vrátila do reality. " Jsi v pořádku?" Jeho hlas byl starostlivý, ale neměl k tomu vůbec žádný důvod. Cítila jsem se úžasně a plná síly.
" Jsem v pořádku, Gabrieli. Cítím se skvěle, nikdy mi nebylo líp." Jen jak jsem se na všechny podívala, došlo mi, že mluvím jako nějaký blázen. Smála jsem se a tvářila se jako nějaké dítě, které dostalo novou hračku. " Jsem v pořádku. Opravdu." Můj hlas už zněl jako dřív a já za to byla ráda. Aimee mě ovládala, věděla jsem to, ale nějakým způsobem jsem o tom nemohla mluvit, nějakým způsobem se bránit nebo zasáhnout. Nechtěla jsem zabít Kate. Je to přece moje setra, nikdy bych jí nějak neublížila, ale Aimee nade mnou měla moc. Byla jsem její loutka.
" Tak, teď když se Sophi spojila se svou mocí, může nabít toto svou energií." Ukázala zakrvácenou dýku s rudou rukojetí a všichni se na to jen nevěřícně dívali. Ve vzduchu bylo tolik nevyřčených otázek, ale na jedinou se chtěli zeptat všichni. " Kde si to vzala?" Zeptala jsem se a sebrala jí ji.
" To není důležité. Hlavní je, že tímhle zabijete Kate."
" Je to důležitý ty mrcho." Paul se na Aimee vrhl s prodlouženými špičáky a vrčel jako nějaké zvíře. Šel z něho strach a nikdo ho nehodlal zastavit. Bylo jasný, že všichni chtějí Aimee mrtvou a to i má matka, což mě šokovalo. Před chvílí se chovali jako nejlepší kamarádky.
" Co uděláš Paule? Zabiješ mě? Tak to udělej, aspoň se ukáže, že si stejný, jako Kate." Řekla rozčileně přimáčknutá ke zdi a taky s prodlouženými špičáky.
" Tohle udělám s radostí, Aimee." Jen jak to Paul dořekl, v místnosti zavládlo ticho. Tohle nebyl Paul, kterého jsme znali. Ten hlas, co vycházel z Paulových úst, nemohl být jeho. Byl hluboký, strašidelný, zněl jako v těch hororech, ve kterých mají vrazi rozdvojenou osobnost a mění se v úplně někoho jiného. To samý mi připomínal zrovna teď Paul.
" To neuděláš Paule, takový nejsi." Řekla sebejistě Aimee a usmála se. Jenže úsměv jí zmizel hned, jak Paul řekl " Jenže já nejsem Paul."
" Tak kdo teda jsi?" Rozechvělý hlas všem prozradil, že se Aimee bojí.
" Dovol, abych se představil. Já jsem Rafael." Řekl vznešeně a ještě víc zesílil stisk na Aimeeným krku.
" Paule, nech ji." Řekl klidně Jake a pomalu se k němu přiblížil. Jenže jak to dořekl se na něho Paul - Rafael - podíval a v jeho pohledu byl jen hněv, nic jiného.
" Já jsem Rafael!" Řekl rozzlobeně a nikdo se neopovažoval ani na vteřinu zaváhat, že by jím nebyl. Jake se hned zastavil a podle jeho výrazu bylo poznat, že se bojí, ale ne o sebe, ale o Paula.
" Měli byste odejít." Ihned jsem se podívala na Paula a zase to byl on, už stahoval ruku, ale pak se zase změnil.
" Nech toho Paule." Ten hluboký hlas ve mně vzbuzoval strach. Bylo to děsivý. Dívat se na Paula, ale přes to na úplně cizího člověka.
" Odejděte prosím." Paul s ním bojoval, ale nedařilo se mu to. Bylo hrozné sledovat, jak se pořád mění a pokaždé se změnil Paulův výraz v obličeji. Vždycky, když to byl Paul, jeho obličej byl smutný a v jeho očích byla jiskra, ale když se změnil na Rafaela, jeho výraz potemněl, v obličeji měl děsivý úsměv a v očích nic, jen mrtvo.
" Zabijuje, jako ty ostatní, jestli okamžitě nezmlkneš!" Zařval Rafael, ale jeho výzvu Paul nebral na vědomí. Vytrhl mi dýku z ruky a vrazil si ji do břicha. Vůbec neváhal a prostě to udělal. Paul už padal na zem a tak se k němu Jake rozeběhl, ale zarazil ho Rafaelův hlas.
" Jak chceš Paule. Ale první umře ten tvůj miláček." Podíval se na Jake s nenávistí v očích. Rafael zdvihl ruku s dýkou a už chtěl bodnout, ale její směr se změnil a znovu se zabodla do Paulova břicha. Jake neváhal a přirazil ho ke zdi.
" Nevydržím to, Jakeu." Řekl Paul a smutně se podíval na Jakea, který něco říkal. Nerozuměla jsem mu, všechno jsem měla zamlžený a jediné, co jsem mohla dělat, bylo, dívat se do Paulových smutných očích, které měl jen pro Jakea.
" Hotovo." Řekl Erik a zauzloval poslední provaz, který byl jeden z mnoha přivázaný ke kovovým skobám ve zdi.
" Stejně tu mrchu zabiju. Nezastavíte mě!" Vykřikoval Rafael a zmítal sebou v provazech.
" Promiň mi to." Řekl Jake a uhodil Rafaela pěstí. Hlava se mu zvrátila do zadu a na konec zůstala svěšená.
" Co se to stalo?" Zeptala jsem se po dlouhé době ticha a nikdo mi nedokázal odpovědět. Všichni se jen na sebe podívali, a dělali, že mě neslyšeli. Už jsem chtěla vykřiknout, ale zarazil mě Jakeův hlas.
" Nevím, co se stalo, ale nejspíš to bude následek toho, jak ho Kate uzdravila. Za což jsem jí opravdu vděčný, jenže se v Paulovi asi probudila jeho temná stránka." Řekl mrtvě a jen se díval na Paula.
" Takže chceš říct, že Paul je teď schizofrenik?"
" Něco na ten způsob. Nejspíš."


Kate


Seděla jsem na trůnu a poslouchala všechno, co se právě děje v pokoji pro služebnictvo. Dozvěděla jsem se toho opravdu hodně. A všechno na sto procent zapadalo do mých plánů.
Dýka s červenou rukojetí, kterou jsem zabila Michaela, poslouží k mému zabití. Jenže Aimee nikomu neřekla, že kdyby to byla jiná dýka, tak mě nezabijí, protože předmět, který mě zabije, musí být něco, co patřilo mým předkům, a kterým byla prolita krev mou rukou. Musíte uznat, že takový předmět by se sotva našel, kdyby se tomu trochu nepomohlo.
Pak tu byla část s Paulem. Konečně se ukázal Rafael a oni museli zasáhnout, aby se neprozradili. Ale Rafaelův hlas museli slyšet všichni v sídle a vzbuzoval v některých služebných strach. Nebylo se jim čemu divit. Ale mě celá ta situace připadala hrozně vtipná. Nejvíce k smíchu mi bylo, že si mysleli, že o nich nevím. Škoda, že jim to nevyšlo, aspoň by mě překvapili. Ale jejich problémem byl strach, který je ovládal, a který jsem cítila na každém kroku. A pak mi přišlo vtipný, jak si Sophi myslí, že proti mně má nějakou šanci. Ale při tom ji nechám, co nejdéle.
Ale jako všechno má i druhou stranu. A na té druhé straně jsem se bála, že někomu ublížím já nebo Samuel nebo Mary. Samuel a Mary s tím nebudou mít problém. Asi si říkáte, proč u toho budou. Jenže moje prosba, aby se do toho nepletli, jim byla ukradená. Teď jsem byla jejich královna a tu musejí chránit za každou cenu a to jsem jim nedokázala rozmluvit.
" Dáte si večeři Paní?" Pohlédla jsem na starší ženu a bylo mi líto, jak dopadla. Časté Samuelovo krmení ji zničilo a při tom to byla tak krásná žena, jak mi řekl Michael.
" Ne děkuju ti Seleno." Řekla jsem milým hlasem a dokonce jsem se na ni usmála. Byla šokovaná, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Znovu jsem se podívala do země a uvažovala, co asi by dělal člověk, kterému zbývá pár hodin života.
" Opravdu si nic nedáte? Vypadáte slabě." Její hlas byl starostlivý a to se mi na Seleně líbilo. I přestože věděla, co jsem udělala, kdykoliv za mnou přišla a zeptala se, jestli si něco nepřeju. Byla to skvělá žena.
" Nemusíš si dělat starosti, jsem v pořádku." Ani jsem k ní nevzhlédla a vnímala její tep. Byl klidný a nebyl v něm ani náznak strachu. Ještě chvíli tam stála, kdybych si to náhodou rozmyslela, ale pak uznala, že to nemá cenu a pomalu odcházela.
" Měla bys ses vrátit ke své rodině, Selen." Řekla jsem a tím ji zastavila. Její tep se zrychlil, ale ne štěstím, ale překvapením.
" Jak víte o mé rodině?" Zeptala se, jenže mě docela zabolelo, že v jejím hlase byl strach. Myslela si, že jim chci ublížit. Taková sem nebyla, to jsem věděla na sto procent.
" Já vím hodně věcí Selen. I ty, které bych nechtěla a to třeba to, kdy zemřeš, kdy zemřel tvůj syn Ian a tvá malá dcera Tanya. Vím kdy, a jak kdo zemře Selen. Cítím emoce všech lidí tady v sídle, slyším každičké slovo, vrznutí, skřípnutí. V tomto sídle, světě se děje mnoho věcí Selen a já o všem vím. Takže ze mě prosím tě nedělej blbce a nemysli si o mně, že zabiju všechny, o kterých se zmíním." Ani jednou jsem se na ni nepodívala, jen jsem přejížděla prsty po opěradlech křesla a užívala si tepu jejího srdce. Měla jsem neuvěřitelnou chuť se jí zakousnout do krku a vypít každičkou kapku krve.
" Odpusťte mi, jestli jsem vás nějakým způsobem urazila." Hlas se jí chvěl a já jsem se dokázala jen usmát. Nikdo mě už nedokáže urazit, protože snad všechno by byla pravda a už mě opravdu netrápilo, co si o mně kdo myslí. Stejně všichni zemřeme tak či tak, takže nemá cenu řešit zbytečné věci a už vůbec ne v posledních hodinách svého života.
" Vrať se ke své rodině, ještě před rozedněním a nedovol synovi odejít z domu." Můj hlas zněl klidně a to mi připomnělo, že jsem úplně stejně mluvila s psycholožkou. Tímhle tónem jsem ji vždycky naznačovala, že je to kráva a že mě ty její blbý otázky vůbec nezajímaj. Vlastně tímhle tónem jsem mluvila se všema, co mě nějak štvali a já jsem se jich chtěla, co nejdřív zbavit. Byl to prostě ten otrávený hlas, který asi každý ve svém životě použil nebo použije.
" Děkuju vám Paní. Moc vám děkuji." Řekla a hned zmizela.
" Nemáš za co." Odpověděla jsem do prázdna a uvelebila se v trůnu. Byl opravdu pohodlný ani se nedivým, že na něm Michael trávil tolik času.
Ticho v celém sídle působilo děsivě. Vůbec nic se nedělo, myslela jsem si, že jsem snad ohluchla. V hlavě mi znělo jen hučení, které pak vystřídala předtucha. Předtucha, na kterou jsem čekala tak dlouho. Byla to předtucha mé smrti, a když zmizela, cítila jsem se dobře. Vědomí, že všechno špatné skončí, bylo opravdu skvělé.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 mimi mimi | 15. července 2012 v 21:22 | Reagovat

moc hezky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama