Objetí temnoty - 36. Kapitola 2/2

15. července 2012 v 2:26 | Katka |  Má povídka





Kate


Jenže musela jsem udělat poslední věc a to rozloučit se s Paulem a Rafaelem. Přenesla jsem se do pokoje pro služebnictvo a dívala se na všechny spící. Sophi spala v Gabrielově objetí a na posteli nad nimi spal Jake. Vedle palandy byly za sebou dvě postele, na kterých spala má matka a ta mrcha Aimee. Abych se na ni nevrhla, obrátila jsem pohled na Erikovu klidnou tvář. Spal na posteli, úplně stranou od všech a spal na zádech, takže jsem viděla jeho profil ozářený ohněm v krbu. Chvíli jsem se jen dívala na jeho klidnou tvář a hned mi to připomnělo Michaela. Úplně stejně se tvářil, když jsem ho připravovala na pohřeb. Ten obraz jsem hodila za hlavu a otočila se na Paula, který se ještě neprobudil po Jakeově ráně. Klekla jsem si před něho a moje přítomnost ho jako vždy probudila. Kdykoliv jsem přišla do Paulova pokoje, když spal, hned se probudil. Bylo to, jako bychom byli nějak propojeni.
Podíval se na mě a byl to můj bratr. Byl to můj Paul, kterého jsem měla nadevše ráda.
" Ahoj bráško." Zašeptala jsem a usmála se. V očích jsem měla slzy a vší silou jsem se je snažila zadržet. Celkem se mi to dařilo.
" Ahoj sestřičko. Rád tě vidím." Řekl potichu a úsměv mi oplatil. Nikdo nás nemohl slyšet, protože jsem kolem nás vytvořila takovou neviditelnou zeď, ale i přesto jsem prostě šeptala.
" Potřebuju od tebe naposledy pomoct." Řekla jsem mile a čekala na odpověď. Vůbec neváhal a jen řekl " Pro tebe všechno Kate." Slzy mě štípaly v očích a mrkáním jsem se je snažila zahnat, aspoň do té doby, než odejdu.
" Až za tebou přijde Repromis, poslechni ho a věř mu. To je jediné co po tobě chci Paule."
" Jak si přeješ, ale.." Nestihl to doříct a objevil se Rafael. Bože šel z něho fakt strach. Temný oči, děsivej úsměv, ale nejhorší byl ten jeho hlubokej hlas. Ten byl opravdu hroznej,
" Proč bych to měl dělat?" Řekl vítězně, ale jedinou větou jsem ho uzemnila.
" Jinak tě teď a tady zabiju." Řekla jsem rázně a vítězně.
" Tím bys zabila Paule."
" To se pleteš. Ty jsi jen Paulova temnota a já jsem temnotou stvořena, takže tě dokážu zničit tak, že by se Paulovi nic nestalo, ale naopak by se mu ulevilo." Jeho výraz už nebyl tak děsivej, dokonce mu z tváře zmizel i ten jeho úsměv. A po chvíli ticha řekl " Udělám to."
" To bych ti byla vděčná." Postavila jsem se a znovu se podívala do Rafaelovy tváře,
" Myslíš, že bys mě měla někdy ráda, jako Paula?" Zeptal se s nadějí v hlase a moje odpověď byla jasná, protože mě ta otázka vůbec nezaskočila. Nemusela jsem si to nějak promýšlet, nebyl k tomu vůbec žádný důvod.
Pohlédla jsem do jeho očí, ve kterých byla naděje a zoufalství. Jediné co jsem s jistotou mohla říct, bylo " Nikdy bych tě nemohla…."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mimi mimi | 15. července 2012 v 21:21 | Reagovat

moc hezky :)

2 klara klara | E-mail | 16. července 2012 v 10:51 | Reagovat

skvělý těším se na další

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama