Zrozena temnotou - 3. Kapitola

21. října 2012 v 12:03 | Katka |  Má povídka
Tak vyhrál pár Kate a Erik :)) A já děkuju všem, co čtou mé povídky



Mary



Zabíjení lidí bylo opravdu zábavné, ale po třech týdnech mě to už přestalo bavit. Sice je úžasný pocit, sledovat jak z očí lidí pomalu vyprchává život, ale jako vždy mě to omrzelo. Lidský život byl zvláštní a to jsem si uvědomila, teprve teď. Lidé vědí, že jednou zemřou, proto si užívají života, radují se z maličkostí a hlavně milují celým svým srdcem. Lidé jsou opravdu zvláštní tvorové, zabíjejí se kvůli náboženství, kvůli barvě pleti, a při tom umírají úplně nevinní lidé. Ale nejvíc mě na nich štve tak jejich pýcha. Jak si o sobě myslí, že jsou na vrcholu potravního řetězce. Opravdu si nemyslím, že zabíjení bezbranných zvířat a vyhlazování jejich druhů, je vhodné chování tak vyspělého živočicha. Přece lidé jsou také naší potravou a nenadřazujeme se nad ně. A také mě překvapuje, jak moc jsou lidé hodnocení podle vzhledu. Podle mě vzhled není tak důležitý, ano taky je důležitý, ale řadit ho na první místo, není správné. Ale v každém světě se hodnotí něco jiného, třeba v upířím se rozhoduje podle rodokmenu nebo podle toho, kdo dotyčného stvořil. A jako v lidském světě, tak i v tom upířím, byli lidé jak bohatí, tak úplně chudí. Já měla štěstí, že mě stvořil Michael, jiní to štěstí neměli a skončili jako otroci bohatých. Život byl prostě krutý v jakýkoliv podobách, a to ani ti nejmocnější nedokázala ovlivnit. Pravdou však je, že bych už nikdy nechtěla zpět svůj lidský život. A to nejspíš kvůli Samuelovi. Ano, Samuel, muž, který ve mně probudil dosud nepoznané pocity, a proto ho musím dostát ze spáru té malé děvky Aimee, než ho dokáže ovládat úplně.
Držela jsem se v ústraní. Denní život my byl odepřen, což pro mě bylo první týden opravdu těžké, ale na druhou stranu, noční život se mi líbil mnohem víc. V noci byl větší výběr lidí a hlavně byla zábava. Kluby do nichž jsem chodila nebyly zrovna tiché. Hudba byla někdy tak hlasitá, až mě z toho začala bolet hlava a jediný způsob, jak bolest utlumit byl sex. Sice se mi to hnusilo, jenže po čase si na to zvyknete a dokonce vám to přijde zábavné. A hlavně vám k otupení pomůže pravá ruská vodka a také tu byl dost velký výběr mužů. Poprvé, když jsem přišla do jednoho klubu v Moskvě, mě překvapilo, jak ruští muži vypadají. Většinou měli vypracovaná těla, která umocňovala jejich výška. Zimou ošlehané tváře působili starší, drsněji a to se mi líbilo. A mohu vám říct, že sex na záchodcích není tak špatný, když ho provozujete s přitažlivým mužem. Ale ani sex s upíry mi nepřinesl informace o jedné osobě, kterou jsem hledala. Memor, upír, který napsal mnoho proroctví, do nichž patřilo i Proroctví smrti. Jenže nikdo mi nechtěl dát ani sebemenší informaci o tom, kde by mohl být, jediné, co jsem věděla, bylo, že je v Rusku. Opravdu "důležitá" informace. Koho by asi nenapadlo, že bude v Rusku, když je to místo, kde se scházejí všichni významní a mocní upíři. Těchto míst existovalo na celém světě tři a to v Moskvě, New Yorku a ve Skotsku. Schůze se nikdy nepořádaly na jednom místě dvakrát za sebou, vždy se to střídalo. A hlavně nikdo nevěděl přesné místo konání. Jen se vědělo, že je to v těchto městech, a proto se nikdy nestalo nějaké krveprolití, ale k tomu žádný upír neměl důvod. Teda až do teď. Avšak to ještě upíří nemohli tušit, jaké zlo se na ně řítí, kromě jednoho. Memora. Ten jediný mi může pomoct se zabitím Aimee.



Sophie


Nikdy v životě jsem se necítila tak špatně. Hlava mě bolela, jako by mě do ní někdo pořád a pořád mlátil, a nedostávalo se mi úlevy ani na jednu celou hodinu. Sotva jsem si došla na záchod a nejhorší bylo, když mě Gabriel musel mýt. Ano síla mě každým dnem opouštěla a s ní i mám hmotnost. Během dvou týdnu jsem hodně zhubla, až se mi propadly tváře a byly mi už vidět všechna žebra. Mé tělo se ženskými křivkami se ztrácelo. Gabriel nevěděl, co se semnou děje a snažil se mě vyléčit, ale každý jeho pokus přišel v niveč. A ani k tomu nepřispívala Aimee. Nebylo dne, kdy by za mnou nepřišla. ale posledních pár dní u mě nebyla. Výhodou té bolesti bylo, že jsem ji vůbec nevnímala a většinou jsem při její návštěvě usnula.
Další věc, která mě trápila, byl Paul. Už to nebyl on, od pohřbu Kate se choval, jako malé dítě a i tak vypadal jeho obličej. Vždy, kdy jsem ho viděla, se mu klepaly ruce a něco si pro sebe říkal. Byl to jeden z mnoha dnů, plných smutků, co jsem za ním přišla do pokoje. A od toho to dne se můj stav začal jen zhoršovat. Seděl na zemi u postele a díval se do prázdna, ani nezaregistroval, že jsem si vedle něho sedla a chytla ho za ruku, která byla až moc chladná. Bylo to, jako bych se dotýkala mrtvoly, které však ještě bylo srdce. Ano, tak přesně Paul vypadal. Bledá pleť, pod níž byly vidět fialové a modrozelené žíly, propadlé, mrtvé oči zvýrazněné černými kruhy, vypadaly na bledé pleti nezdravě a já vůbec nevěděla, jak bych Paulovi dokázala pomoct. Jake mi přísahal, že se normálně krmí, ale ani krev nedokázala vyléčit jeho duši, která se po kousíčkách hroutila.
" Paule." Řekla jsem a pohladila ho po smutné tváři. Když se na mě podíval, usmál se a v jeho očích bylo tolik smutku, až mi zrak zamlžily slzy. " Co se děje?" Můj hlas zněl ustaraně, ale pohled do těch dětských očí mě nějakým způsobem uklidňoval a zároveň zraňoval.
" Proč si zabila Kate?" Zeptal se a v jeho hlase byla slyšet nenávist a i jeho pohled se ihned změnil. Pohled plný zlosti, ze kterého jsem měla strach.
" Rafaeli.." Jen jak jsem to dořekla, se usmál a v ten moment se začal pomalu měnit. Pleť začala nabývat bronzové barvy, která zakryla žíly, kruhy pod očima zmizely a třesení rukou ustálo.
" Měla si zabít Aimee, Sophi. Nesmíš se jí nechat ovládat." Řekl a podíval se mi hluboko do očí. Jeho tvář byla plná napětí a krutosti. Bála jsem se, a vůbec netuším, jak jsem to dokázala vypustit z úst, ale stalo se.
" Kate si zasloužila zemřít. Aimee nás před ní zachránila."
" Co to říkáš? Copak si zešílela?" Hněv v něm vřel a já ho chápala. Uvnitř sebe jsem křičela, že to nemyslím vážně, ale má ústa mě neposlouchala, říkala si, co chtěla. Chtěla jsem ho poprosit o pomoc, křičela jsem v sobě, ale ani jedno slovo, co jsem chtěla říct, se k Rafaelovi nedostalo. Při tom on jediný mi nejspíš dokázal pomoct, tak jak pomáhal Paulovi. " Probuď se Sophi. Použij svou moc k uzdravení, jinak dopadneš jako Paul, ale tebe nemá kdo zachránit." Řekl a změnil se zpět v Paula, přesně ve chvíli kdy do pokoje vešla Aimee s obavami v očích a ustaraným úsměvem.
" Co se to sním děje, Aimee?" Zeptala jsem se hlasem plným smutku, a aby to vypadalo, co nejpravdivěji, začala jsem brečet. Avšak to nejhorší bylo, že jsem to nemusela hrát. Paul byl ztracený a já jsem se musela nějakým způsobem dostat přes tu černou díru v mé mysli, která zakrývala věci před Kateiným pohřbem.
Toto setkání s Rafaelem mě znovu přimělo bojovat, i když to navenek nešlo poznat, ale uvnitř mě se odehrával boj každou vteřinou, který však neměl žádný úspěch, a když měl, tak stačil jediný Aimeenin pohled a všechno úsilí bylo pryč. A ještě ta horší věc byla ta, že jsem nevěděla, jestli je Gabriel pod Aimeeninou mocí nebo ne. Jenže zeptat jsem se ho nemohla, protože…… A právě to protože já nevím. Vůbec.



Gabriel


Ta svině Aimee je opravdu dobrá herečka. Škoda, že ji nemůžu při první příležitosti zabít. Kdybych se o to pokusil hned by na povrch vyplynulo, že jsem celou dobu lhal a Aimee by mě ovládla stejně jako Sophi, Paula a jejich mámu, která byla jako cvičený pes, který jen plnil všechny Aimeeniny rozkazy. V mém případě si Aimee myslela, že jí věřím i bez kouzel a nějakého nátlaku, ale to se šeredně spletla. Nikdo normální by dobrovolně nesloužil tak falešnému, malému dítěti, jako je ona.
Snažil jsem se Sophi pomoct svou mocí, jenže z nějakého důvodu to nepomáhala. V noci mi v náručí brečela kvůli bolesti hlavy a mě se chtělo řvát kvůli té bezmoci. Jediné, co jsem pro ni mohl udělat, bylo hladit ji po vlasech a šeptat jí, jak moc ji miluju. Však říct jí pravdu, by způsobilo větší potíže, než jsou teď. Sophi se to nesmí dozvědět, protože byla až moc ovlivněna Aimeeninou mocí a já si nejsem jistý, jestli ji dokáže překonat. Proto nebudu nic riskovat a radši budu dál hledat další informace o Aimeeniným původu, který by snad dokázal zodpovědět pár mých otázek. A ta nejdůležitější byla: Jak zabít Aimee?
Kate si zasloužila pomstít a hlavně náš svět se musel zbavit dalšího zla. Když se nám to jednou podařilo, musí znovu a jestli ne, tak budeme navždy ztraceni, lapeni ve strachu a temnotě.
" Gabrieli." Její hlas byl tichý, že jsem ho sotva slyšel. Nechtěl jsem se na ni podívat, protože sledování jejího postupného umírání, bylo opravdu těžké.
" Ano, Sophi?" Řekl jsem a pokusil se o klidný hlas, ale to se mi bohužel nepodařilo. Přešel jsem k ní od psacího stolu a sedl si do křesla vedle postele, které jsem tam dal. To křeslo jsem z plného srdce nenáviděl. Proseděl jsem v něm skoro celé dny a sledoval z něho mou Sophi, která mi mizela před očima. Od toho dne, co se setkala s Paulem, pořád ležela v posteli a před dvěma dny se pro ni stalo obtížné si dojít i na záchod. Ale Sophi byla až moc pyšná, takže mi nedovolila ani ji podepřít.
" Dokud to zvládnu, tak mi nemusíš pomáhat." Řekla pevným hlasem a já ji respektoval, ale jediné, co jsem nedokázal splnit, byla její prosba o to, abych jí nepomáhal s mytím, jenže když člověk nedokáže, ani do vany vlézt, tak mu prostě musíte pomoct. Věděl jsem, že je jí to nepříjemné a několikrát se mi omlouvala, že mi způsobuje starosti. A jediné, co jsem jí na to dokázal odpovědět, bylo. " Pro tebe bych udělal cokoliv."
Během těch dvou týdnu, zhubla. Propadly se jí tváře, dříve zdravá pleť se pomalu vysušovala a bledla, vlasy jí začaly padat a kdykoliv jsem ji česal, oči se ji zalily slzami a pokusy zakrýt je přede mnou se nepodařily.
" Takhle vypadala Kate, když se leukemie stále zhoršovala. V tu dobu nám zakázala, abychom za ní jezdili. Jenom kvůli tomuhle. Nechtěla, abychom ji tak viděli, a když nám doktor zavolal, že se její stav rapidně zhoršil, přijeli jsme. To co jsme viděli, Gabrieli, bylo hrozné. Už to nebyla naše Kate. Kate prostě zmizela a zbylo z ní jen tělo Umírající tělo, Gabrieli." Řekla mi včera večer vyčerpaným hlasem, když jsem jí držel v náruči a mé slzy dopadaly do jejich vlasů, které nezářily tak jako před tím.
" Ty takhle nedopadneš, slibuju." Řekl jsem tiše a ještě víc si ji k sobě přitiskl. Tlukot jejího srdce byl nepravidelný a každičkým pohybem své srdce namáhala, proto jsem se snažil co nejvíce jí pomáhat.
Jediné, co jsem věděl, bylo, že ji nesmím ztratit. Prostě nesmím.



Jake


Paulův stav se pořád zhoršoval, proto většinu času trávil v pokoji, kde se mohl proměnit v Rafaela, který ho chránil. Příčinou Paulova stavu bylo kouzlo, které na něho použila ta malá mrcha. Kdyby nebylo Rafaela, tak je Paul mrtvý. Sophi pomáhalo dobro, které v sobě měla. Díky bohu. Jenže nikdo nevěděl, jak dlouho to Sophi ještě vydrží. Už teď nedokázala bez pomoci nic udělat. Gabriel k ní nikoho nepouštěl, dokonce ani Aimee. Což podle Rafaela bylo dobře, protože tak se mohla Sophi sama uzdravit vlastní mocí. Jenže háček byl v tom, že Sophie už neměla žádnou sílu ani vůli ke snažení použít svou moc.
" Musíme něco vymyslet." Řekl Rafael klidně a dál seděl na posteli.
" Jenže co? Musel by se stát zázrak, abychom Sophi a Paulovi pomohli." Ano zázrak bychom teď opravdu potřebovali.
" Sophi to už dlouho nevydrží, to oba dva víme. Musíme jim nějakým způsobem oživit vzpomínky. To kouzlo, co použila Aimee se nějak nepodařilo. Přece by je nechtěla zabít a hlavně Sophi, která má takovou moc."
" Možná kvůli tomu ji chce zabít. Když zabila Kate, proč by nedokázala zabít i ji?" Řekl jsem a opět jsem začal přecházet po místnosti.
" Ale jestli Sophi zemře, tak zemře dobro."
" A tím by se narušila rovnováha. Nemůže existovat jen zlo nebo jen dobro, to nejde." Rovnováha, to byly jen kecy, kterýma mě krmila má matka a já jí nevěřil, až do teď.
" Proto musíme něco udělat, jinak se opět váš svět dostane do temnoty a smrti." To měl Rafael pravdu. Nechci znovu zažít období, kdy náš svět upadl do temnoty a znal jen smrt. Tomu musíme zabránit. Ale jak? Poslední dobou často pokládaná otázka, na kterou ani v jednom případě neznám odpověď.
Lidé kolem mě trpí a já nemůžu nic udělat jen se na to dívat a předstírat, jak nechci Aimee zabít. Opravdu nikdy jsem si nepředstavoval takhle můj život. Myslel jsem si, že s Paulem, po Kateině smrti, zůstaneme v mém domě u jezera a tam se se vším nějak vypořádáme. Ale to v dohlednou dobu nepřipadalo v úvahu. Kdybychom odešli, zbudilo by to podezření a hlavně v Paulově a Siphiině stavu to nebylo možné. Gabriel mě teď potřeboval a společně jsme silnější, než každý zvlášť a jestli se nám podaří na něco přijít, tak to uděláme společně i kdyby to mělo stát cokoliv. Aimee musí zemřít, to je priorita číslo jedna, protože až zemře, tak se tím zruší všechna kouzla, co použila a tím se Paul a Sophi uzdraví. Doufám.



Kate


Cesta letadlem utekla rychle. První třída byla úžasná, ale moc jsem si ji neužila, protože po tom všem, co se stlalo na letišti, jsem asi po deseti minutách usnula. Aspoň jsem se vyhnula pohledům zírajících lidí. Letušky byly příjemné, vůbec na mě nezíraly, jen se usmívaly a nabízely mi polštáře a deky. Spánek jsem měla klidný, teda do doby, než mě letuška zbudila a oznámila mi, že za chvíli budeme přistávat, ať si zapnu pás. Přistání se obešlo bez problémů, takže během čtvrt hodiny jsem stála před petrohradským letištěm.
Byla noc a nebe pokrývaly zářící hvězdy. Byla to nádhera, ale na kochání jsem neměla čas, musím se dostat do nějakého hotelu. Před letištěm jsem si stopla taxi a opravdu jsem byla ráda, že umím rusky.
" Odvezte mě do nějakého lepšího hotelu, prosím." Řekla jsem rusky, a když jsme projížděli centrem, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Sice jsem slyšela, že Petrohrad patří mezi nejkrásnější města na světě, ale tohle jsem si opravdu nedokázala ani představit. Všude byly překrásné, barevné stavby. Všechno bylo osvětlené a já jsem si přála, abych tu mohla zůstat déle. Ale to nešlo. Taxi zastavil před ohromnou budovou, a když jsem mu zaplatila a vystoupila, chvíli jsem tam jen tak stála a dívala se.
" Je to tu úžasné." Řekla jsem si a vykročila po schodech do nádherné budovy. Když jsem vyšla, ohromilo mě světlo z mohutného lustru ze skleněných kuliček. Všechno bylo tak obrovské, že mi chvíli trvalo, než jsem se odhodlala přijít k recepci, kde mě obsloužila milá žena, které mohlo být kolem čtyřiceti. Světle hnědé vlasy měla nakrátko ostříhané, čím se zvýraznily rysy jejího obličeje. Čokoládové oči se na mě dívaly s takovou ochotou, až ze mě vyprchaly poslední kousky nervozity. Malé rty zvýrazněné leskem na rty se upřímně usmívaly a tím vytvořily malé dolíčky ve tvářích. Paní byla o trochu vyšší jak já, ale to nejspíš kvůli botám na podpatkách, které při každém sebemenším krůčku vytvářely zvuk, jako když srnky přebíhají přes silnici. Na sobě měla bílou halenku, která byla trochu průhledná, takže paní byla vidět podprsenka tělové barvy.
Všechno proběhlo rychle, asi kvůli tomu, že na mě bylo vidět, že jsem celkem unavená. Měla jsem pokoj 48 a opravdu mi jeho zařízení vyhovovalo. Postel pro jednoho byla pokryta několika černými, rudými polštáři a černou hebkou přikrývkou. Poté u okna byl psací stůl se židlí, naproti posteli byla zeď s plazmovou televizí a vedle ní byly dveře, které vedly do koupelny vybavené sprchovým koutem, umyvadlem se zrcadlem a záchodem. Z obou stran postele byly malé stoličky s lampičkami, které svítily tlumeným světlem, což jsem opravdu ocenila. Vlevo od postele byla velká skříň, do které se vešly všechny mé věci, a nakonec tu byl menší gauč, ze kterého se dalo dobře dívat na televizi. Opravdu mě překvapilo, že vše je sjednoceno do černé a rudé barvy. Většinou pokoje byly v jemných, uklidňujících barvách, ale tohle jsem opravdu nikdy neviděla. A proto se mi to tak líbilo. Je to dokonalý pokoj.
Rychle jsem se osprchovala, převlíkla se do modrých čtverečkovaných kraťasů na spaní a šedého vytahaného trika s krátkým rukávem a lehla si do měkké postele. Přikrývky byly tak jemné, že jsem během několika minut usnula a nic mě neprobudilo. Tak dobře a klidně jsem se nevyspala už hodně dlouho. A hlavně se mi nic nezdálo.
Probudila jsem se kolem desáté hodiny ráno a trvalo mi docela dlouho, než jsem se vyhrabala z postele. Ale nakonec mě k tomu přiměly povinnosti. Dneska mě toho čeká hodně. Nejdřív si musím sehnat auto, zjistit si pár informací o místních upírech, vypátrat Memorův domov a nakonec se ovládnout, abych ho nezabila při prvním setkání. Takže tohle je plán celých tří dnů, co budu tady v Petrohradě a jestli se najde nějaký čas, tak si určitě půjdu něco koupit. Co bych to byla za holku?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 mimi mimi | 21. října 2012 v 18:24 | Reagovat

krasa diky :)

2 mimi mimi | 31. října 2012 v 14:17 | Reagovat

kdy bude dalsi kapitola ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama